Poslední vzpomínka na lásku

2. ledna 2018 v 13:13 | nevíme, oglosováno námi |  Glosy jednorázovky
Opět se probudil do šedavého propršeného rána. Znovu vedle té naivní slepice Pansy, která se za necelé dva měsíce měla oficiálně stát jeho ženou. Když si tu skutečnost uvědomil, oklepal se odporem. (já prostě nikdy nepochopím, proč by si někdo bral osobu, která se mu tak hnusí. jako jo, zachování čistoty krve a všechno, ale jsou tu snad nějaký možnosti, ne?)(nemáš smysl pro drama, simtě) Měl by přijít na něco, co by mu pomohlo se z daného sňatku nějak vyvlíknout. Zatím však neměl o ničem ani ponětí.(taková malá vraždička...) Kdyby ho přeci jen něco spásného napadlo, její otec by mu pěkně osolil zbytek života a to nejen soudem o nějakou smyšlenou věc.(huh?) Draco už věděl, že ten muž je schopen všeho.


Hned, jak se Pansyn(pansyn a panídcera) otec před pár lety doslech od své dcery o jeho skrývaném románku s Grangerovou, byl z toho málem skandál. Uzavřel tedy s Dracovo rodiči(zajímavé skloňování) dohodu, že se postará, aby se daná delikátní záležitost neroznesla dál do podvědomí veřejnosti, pokud si jejich syn vezme po škole jeho dceru, a tak se taky mělo zanedlouho stát.

Draco si jen povzdechl, když si na to vzpomněl. Tehdy musel lhát Hermioně, že vše byla jen podlá hra. Kdyby jí řekl pravdu, jistě by to nepochopila, o tom byl plně přesvědčen(jako živý). Byla by na něj naštvaná tak jako tak.(to je ale pravda) Tak moc mu scházela její blízkost, hřejivá slova, vůně... Opět mu bylo úzko. Proto se rozhodl raději tiše vstát a jít si namazat chleba,(aneb jak spolehlivě a rychle zabít pracně budovanou atmosféru) načež se hodlal zahrabat do práce, aby se nemusel zabývat tím, co mu život vzal.(chudinka)

Opět to pomáhalo, u malířského plátna strávil celý den(ok, tohle jsem nečekala)(Draco malířem. Vskutku zajímavá interpretace)(to má z filmu, tam Draco posílal Harrymu ručně namalovaný líbesbríf, ne?)(fskutečnosťy AVPM). Věděl, že by pracovat nemusel, ale odmítl otcovy nabízené peníze jako dědictví(nedědí se náhodou až když dotyčný umře?)(co ty víš, co je Lucius ochotný pro syna obětovat). Nehodlal si jimi zašpinit ruce. Pocházely stoprocentně z černých nezákonných obchodů, jichž byl i mnohdy svědkem(uhm, a určitě se jich sám neúčastnil, že). Věděl, že si ho Pansy chtěla stejně vzít hlavně z tohoto důvodu, avšak nehodlal jí udělat ještě víc rozmazlenou, než už je. Malířství ho stejně vždy bavilo, jen to před nejstarším Malfoyem skrýval.(to je tak sebelítostivá povídka, že by jeden brečel)(nebo vraždil)(nebo) Vše, co nakreslil, ukazoval jen matce. Navíc od té doby, co měl možnost blíže poznat Hermionu, dominovala všem jeho obrazům právě ona.

-
Nastal večer a Draco slyšel Pansy, jak ho volá k jídlu(technická - to měl jako od rána jenom ten chleba?)(umělci trpí hlady). U oběda(aha, tak nic) se s ní pohádal, protože jí prý vůbec nevnímal, načež si začala brát do pusy jeho práci. Tím ho vytočila k nepříčetnosti. Proto do sebe nyní obrátil velkého panáka whisky, aby se vůbec dožil zítřka. Vyšel ze dveří a do nosu ho hned uhodil(tank. Pardon, bylo to silnější než já) strašný smrad čehosi spáleného, už zase! Žena, jenž se zanedlouho měla stát jeho chotí, byla podle něho jedna z nejhorších kuchařek široko daleko. Věděl, že jí vařit donutil zavrhnutím jejího návrhu najmout kuchařku a hospodyni, ale nemínil utrácet své těžce vydělané malé jmění za zbytečnosti.(proč nemají domácího skřítka???) Podle něj se Pansy jednou vše naučí, jen to chce čas..., v jejím případě snad desítky let.(autorka je hádám feministka)

Místy naprosto černé zapečené brambory s masem snědl v tichosti a to s velkým přemáháním: "Dobrou noc, mám pracovní schůzi," rozloučil se s Pansy a políbil jí na čelo: "Děkuji za večeři...",(ta čárka se mi tu nelíbí a furt nechápu, kdy se teda pohádali)(ty moc přemýšlíš) načež konečně odešel na zahradu, zhluboka se nadechl čerstvého chladného vzduchu a přemístil se.

-
Objevil se před jakýmsi mudlovským barem. Musel jí vidět, a tak vešel. Rozhlédl se a neviděl nic jiného, než dým z cigaret a nejspíš i z doutníků. Ten ozařovala barevná světla u parketu, přičemž se u pódia vlnil houf lidí v rytmu jakési popové hudby. Přešel tedy k baru a zeptal se barmana: "Prosím vás, neviděl jste tu jednu rozčepýřenou štíhlou brunetu?"("dneska jenom asi padesát a každou z nich si pamatuju") Ten svraštil čelo, jak usilovně přemýšlel. Hnědovlasých žen sem totiž chodila spousta(no neke), avšak jen jedna tu byla dnes poprvé, proto nakonec muž za pultem usoudil, že mladík má na mysli právě tu(tenhle myšlenkový pochod nedává smysl)(na což bys už měla být zvyklá)(jsem si za těch šest nebo kolik let asi odvykla, no). Přikývl a poslal s Dracem číšnici, aby ho zavedla k dané dámě.(protože sám by asi netrefil)

Hermiona popíjela bílé víno a četla si jakousi tlustou knihu(proč si čte v baru????), když tu jí kdosi začal stínit, zvedla k němu tvář a pootevřela ústa úžasem: "Draco..." Pousmál se na ní a zdvořile se zeptal: "Ahoj, smím si přisednout?" Chtěla mu odseknout, že v žádném případě, ale ta baba číšnice "nenápadně" přihlížela, asi si Malfoye chtěla dnes večer klofnout pro sebe, i když Grangerová věděla, že se bude ženit, avšak u něj člověk nikdy neví, co čekat, proto se donutila k úsměvu a odpověděla: "Jistě..., smíš."(to nebyla věta, ale horská dráha)(ale čárky jsou tam skoro dobře)

Sedl si, přičemž na sebe zhruba půl hodiny jen v tichosti hleděli(omg, půl hodiny na sebe v tichosti hleděli)(asi byli mrtví a půl hodiny trvalo, než si toho někdo všiml a zavolal havrany)(optimistko), ani jeden nemohl nalézt ta správná slova, načež se Hermiona zvedla a potřásla hlavou: "No nic…(hezky jsme si zamlčeli), je pozdě, ráda jsem tě viděla, Draco," vyslovila jednu velkou lež a dala se na odchod, avšak zadržel jí. Stál náhle v její těsné blízkosti, objímajíc jí kolem pasu: "Neodcházej..., prosím," zašeptal jí do ucha. Ztuhla. Otočil jí k sobě: "Smím tě obejmout?"(to se ptá brzo, když už ji od minulé věty drží kolem pasu) Zamračila se: "Proč bys to dělal? Pokud vím, vmetl jsi mi do tváře, jak tě nezajímám, a že vše, co jsme spolu prožili, byla jen podlá hra!(tak proč tam půl hodiny seděla a civěla na něj?)(třeba celou dobu dávala dohromady těch pár vět) Nech mě tedy, prosím, prostě jít a už se mi dál nepleť do života. Ožeň se se svou vyvolenou a buď šťastný. Sbohem, Draco..."

-
Už je tomu nyní pět let, co ho nechala stát v baru. Hledal jí po celý zbývající čas do svatby, aby vše popřel a vyjádřil jí svou lásku.(měl jí poslat sovu, sova najde každýho) Chtěl s ní utéct. Schovat se, kdekoliv, ale nikdy už jí nenašel. Nezbývalo mu nic jiného, než splnit otcův slib a vzít si za ženu Pansy Parkinsovou a na jeho jedinou pravou lásku, Hermionu Grangerovou, navždy, pokud možno zapomenout…(tak jako my na tuhle povídku) Po čase však zjistil, že napořád zůstane v jeho srdci jen ona, protože láska se nedá domluvit ani koupit.(buch)
 

Hádejte co

11. prosince 2017 v 15:31 | modruš a červuš |  ETC
Milí drazí!
Pamatujete si na nás ještě? Na Modrušku a Červušku, Tank, bojové jehly, KK a Jeana? Na nekonečné hádky a flejmy se zhrzenými autorkami veledýl, která jsme sprostě šlohly a opatřily kousavými barevnými závorkami? Na sliby pomsty za milované postavy, za zavražděnou gramatiku a zmrzačenou logiku?
My jo.
A ač se nám to zdá neuvěřitelné, za pár dní to bude deset let, co jsme spolu poprvé navázaly kontakt. Slovo dalo slovo, email dal email a během necelých dvou měsíců vznikly první glosy, objevila se touha podělit se o naši genialitu a třeskutou vtipnost s ostatním světem a v lednu 2008 jsme založily m-č.blog.cz.
Naše kariéra neměla předlouhé trvání - jak jsme dospívaly, život s námi smýkal na různé strany a na glosování bylo čím dál méně času… Až už nebyl žádný.
Ale výročí jsou pěkná věc, hlavně takhle před Vánoci. A někdy si člověk ten čas prostě udělá.
Vaše m+č


Technické detaily:
Toto není comeback, pouze jednorázová akce. Ani jedna z nás už se nepohybuje na české ff scéně. Oglosované povídky jsme posbíraly, kde se dalo, snažily jsme se dávat si pozor, abychom neglosovaly prvotiny čtrnáctiletých autorek, ale zá úspěch neručíme. Něco je poměrně dost staré, leželo nám to v počítačích všechny ty roky, tak proč to nevyužít. Chtěly jsme se zase na chvíli proměnit ve zlé škodolibé glosátorské duo, dřívějsí ambice vlastnoručně pozvednout úroveň české hp ff jsme dávno ztratily ;)
Doufáme, že se o tomhle dozví co nejvíc lidí, kteří nás měli rádi a kteří si rádi vzpomenou. Za případné promo děkujeme
Glosy jsou pod tímhle článkem, zatím je tu:

Holka není hračka

11. prosince 2017 v 15:29 | nevíme, oglosováno námi |  Glosy jednorázovky
"Nikdy nedrž ruku v její ruce,pokud hodláš zlomit její srdce..."(nikdy se nesnaž vymýšlet vlastní hahamoudra, když jich je plný internet)(a, pomineme-li obsah, někdy ty věty aspoň formálně dávaj smysl)

"Ang, Sirius není kluk pro tebe! Věř mi!" opakovala mi Lily už alespoň posté, ale já ji stejně neposlouchala.
Podle mě je Sirius ten nejlepší kluk na světě. Hezky,(kratky) chytrý i milý. A ty jeho oči? Dokázala bych se do nich dívat několik let v kuse aniž bych uhnula pohledem.(nebo zamrkala) Je mi jedno, že si celá škola myslí, že je sukničkář. Já tomu prostě nevěřím. Myslím si jen, že pořád hledá tu pravou. A co když jí budu já?(kdo taky jiný)
"Pokolikáté už mi tohle opakuješ? Hm?"(posté, samas to říkala)
"Alespoň posté!" křikla.(je všem jasný, kolikrát to teda Lily řekla?)(já bych to možná připomenout potřebovala)
"A pomohlo to někdy? Stejně ho budu mít ráda!"
"Já vím.(tak proč to nevzdáš?)(a co bychom glosovaly potom?) Vím, co je to láska, ale já tě prostě nechci nechat spálit, si má nejlepší kamarádka, nechtěla bych, abys skončila se zlomeným srdcem. Prosím."
Co pořád proti němu má? Proč bych kruci měla skončit se zlomeným srdcem?! Z mých pomněnkově modrých očí teď sršely přímo blesky.(mně se na autorkách strašně líbí, jak ty poetický popisy cpou do scén, kde to nedává smysl. Připomíná mi to perly typu "zmijozelský princ a chlapec, který zůstal naživu, se propletli jazyky")(boha jeho, to už jsem za ty roky vytěsnila! Tak dík)(pro tebe všechno)
"Ty ho vůbec neznáš!" vykřikla jsem na ní a utekla pryč.(a kolik je slečně?)(podle chování pět, podle zkušeností s podobnými povídkami něco mezi čtrnácti a smrtí, čili pětadvaceti) Tohle já nebudu poslouchat!(žejo)
Slyšela jsem Lily, jak za mnou volala, abych se vrátila, že je už po večerce, ale mi to teď bylo u prde**. Proč si myslí, že ho zná líp než já, když mu v životě řekla stěží ahoj? Nic o něm neví!
Zamířila jsem k astronomické věži. Svěží vzduch mi určitě udělá dobře.(školní trest rovněž) Opatrně jsem vystoupala schody a sedla si na okraj.(mně je zle jenom to čtu, tyjo) Vítr mi čechral mé černé kudrnaté vlasy a utíral slzy(vítr utíral slzy. Patrně kapesníčkem), které mi na tváři zbyly. Snad z hádky s Lily, snad z jejich slov…(to je snad to samý, ne?) já nevím. Ale takhle už to u mě v životě chodí. Všichni jsou chytřejší a lepší než já.(tohle ti věřím) Všichni mají vždycky pravdu, jen já se pletu. Já jsem ta, o kterou kluci nikdy nezavadí. Nemám rodinu a s jedinou kamarádkou, kterou mám jsem se pohádala kvůli kluka, kterého stejně nikdy mít nebudu, jak pošetilé, že?(yep. Jdu si pro křupky)
Ještě pár let zpátky bylo všechno jinak.(pravdu jsem měla já a blbí byli všichni okolo) Měla jsem spousty přátel, i spousty známých, měla jsem rodinu, která milovala mě a já ji, jenže pak se vše pokazilo. Jak? Voldemort. Odpověď na všechny katastrofy v dnešní době. Vtrhl k nám domů a všechny pozabíjel - mamku s tátou, bratra i našeho psa.(psa! To jako Voldy přehnal)(autorka dobře ví, jak zaručit, že záporáka budou všichni nenávidět) Snad proto, že všichni odmítli přidat se na jeho stranu. K čemu by mu byl, ale pes?(není možná, vona si to glosuje sama)(až na tu čárku teda) Tolik mi chybí náš Buddy. A kde jsem teď? V sirotčinci, do kterého se stejně už nikdy nevrátím.(tak to tam asi nejsi, ne?) Není důvod. Každičký kousek mého těla to tam nesnáší.(zvláště pravá plíce) A nač se tedy po dostudování sedmého ročníku vracet tam, kde si připadám na vše sama? Ne, hned po škole se přihlásím na bystrozorský kurz, abych jednou mohla pomstít celou naší rodinu.(a bydlet budeš na ministerstvu?)
Myslím, že ze mě bude dobrá bystrozorka. Veškeré studijní předpoklady mám. V lektvarech pokládám na lopatky i Snapea, natož Lily.(jak jinak. Ty poznámky, co si Snape dělal do učebnice, taky opsal od tebe, že) V obraně proti černé magii jsem se taky hodně zlepšila a přeměňování? Před rokem jsem se sama, bez cizí pomoci stala zvěromágem.(tím nás teda nedojmeš, takových mařen už jsme četly!) Tohle nebyl však ten hlavní důvod. Bystrozorvé(bystrožervé) se nemohou vázat na své okolí. Musí být neustále ve střehu a slova láska, či kamarádství? To je jim cizí.(tohle McGonagallová Harrymu říct zapomněla) Navíc bych už navždy mohla odhodit masku té veselé holky, kterou jsem v přítomnosti ostatních.(proč, když nemáš kamarády?)(to bylo ošklivé, koukám, že jsi pořád ve formě)
Zadívala jsem se na hvězdokupu nad sebe(jednu konkrétní hvězdokupu. Všechny ostatní hvězdy jsem ignorovala). Ty malé tečky ji připadaly neuvěřitelné a zároveň tak tajemné.(ta věta je snad pod drogama)
"Támhle je Sirius,"(to už jsme ale glosovaly!)(kupodivu, když jde o tak neotřelý a originální nápad, žejo) ozval se ten sametově hebký hlas kluka, do kterého je zamilovaná.
Jen pokývala hlavou, nevěděla co má odpovědět a otočit se taky nemohla, nechtělo se jí vysvětlovat, proč má oči zarudlé od pláče.(už zase skáčeme z první osoby do třetí?)(doufejme, jinak to bude z jedné hlavy do druhé a to je ještě horší)
"Proč tady sedíš taková samotinká, kde máš Evansku?"
"Kde by byla, na koleji. Pohádali jsme se."
"Stalo se něco?"
"Nechci o tom mluvit."
"Jasně. Můžu si přisednout?"
"Hm, proč ne?"
Sirius se posadil vedle mě(a jsme zase zpátky v původní hlavě)("hlavě") a mě začalo opět šimrat v v podbřišku(ohó), jako vždy když jsem v jeho blízkosti.
"Už víš co budeš dělat po škole?"
"Chtěla bych být bystrozorka."
"To jsme dva," pohlédla jsem na něj koutkem oka(podle všeho chce být bystrozorkou Sirius)(ten musí mít taky vždycky něco extra) a spatřila široký úsměv na jeho tváři. "Co tě vede k takovému povolání? Je to celkem nebezpečné."
Polkla jsem. Mám mu tady vykládat celou svou minulost nebo mám říct že mu do toho nic není? "Voldemort mi vyvraždil celou rodinu."(to bych taky vykládala každýmu na potkání)
"To je mi líto," a chytil mě kolem ramen.(využívat rodinnou tragédii k flirtování, pěkně)(ale opomněla psa)(což byla vyloženě chyba, v tomhle případě)V tu chvíli jsem se poprvé odhodlala podívat se mu do očí. Do těch jeho krásných bouřlivých očí, v kterých byla rozpoznat lítost. "Hele ty asi nejsi moc upovídaná, co?"(ne, ale autorka to zachraňuje)
"Jak kdy, dneska nemám dobrou náladu."(každej slušnej člověk by se po téhle větě sebral a nechal ji tam v klidu samotnou)
Připadala jsem si nehorázně trapně. Sedím na astronomické věži, na nejromantičtějším místě v celých Bradavicích(no já si představuju tu zimu, vítr, beztak se to kýve, semtam vám kolem uší prosviští sova nebo netopýr… romantika jak prase) vedle kluka mých snů a mám problém ze sebe vymáčknout jedinou smysluplnou větu, nejraději bych si nafackovala.(chceš pomoct?)
"Nebo když se stydíš, co?"
"Hm to taky," a oba jsme se zasmáli.(hm.)
"Ty se ale nemáš proč stydět, si hezká, chytrá, milá i hodná. Na nikoho si nehraješ."(HAHAHA jdu nabít tank)(vidličkama)
Cítila jsem jak rudnu. Myslím, že mé líčka teď musí svítit jako Rudolfův nos.
A pak, pak se ke mně naklonil a políbil mě. Tak krásně - něžně i divoce(tyhlety protikladný polibky a doteky nejsem schopná pochopit)(asi to střídal tak často, až to splynulo v jedno)(tuhle větu nejsem schopná pochopit) zároveň. A já? Já mu polibek vřela oplatila. Ruce jsem mu obmotala kolem krku(jako chobotnice) a užívala jsem si tuhle chvíli, tenhle moment, (tuhle minutu, tenhle okamžik…) protože za chvíli se z tohohle krásného snu jistě probudím.
Pak se Sirius odtrhl. "Tak co, už se nebojíš?"(čeho se bála? A co na tom změnila líbačka?)
"Ne, už ne," usmála jsem se.

Když jsme se o půl hodiny později vrátili do společenky už tam nikdo nebyl.
"Díky za krásný večer, krásko."(krásné díky i tobě, krasavče)
"Ne, to já děkuju," a bodnutím u srdce jsem pustila jeho ruku(kdo je tady sakra vrah?!) a vydala se nahoru do společenky.(tam teď jste, ty trubko, teď jdeš do ložnice)(mařena je z té pusy ještě celá vedle)
"Angelo, kde jsi tak dlouho byla?! Měla jsem o tebe strach. Promiň mi to, to co jsem ti řekla. Je mi to líto," vrhla se mi kolem krku Lily, ale já pořád ještě byla v jiném světě, ve světě Siriuse Blacka.(ježiš, to bude drama, až jí dá kopačky… jako bych to viděla v KK)
"To je dobrý Lily," snažila jsem se ji uklidnit.
"Hele, co se stalo? Vypadáš jak kdyby na tebe neplatila gravitace!"(to bude ta nadnášející blbost)
A já začala vyprávět, o tom jak za mnou Sirius přišel, o té puse, o něm a o všem možném.
"Jsem ráda, že jsi šťastná, ale stejně nevěřím, že to vydrží."

Později se ale ukázalo, že Lily se spletla.(svoji dobrou pověst bych na to nevsadila)(ty se nepočítáš, když máš KK) Už to bylo více než dva měsíce a já se Sirusem pořád chodila a samým štěstím jen zářila.(to už je čas na svatbu) Pořád jsem si připadala tak omámená, jako tehdy, když mě poprvé políbil.(jestli ty si semtam něco nezobneš, přiznej se)(ptačí zob, protože je to slepice) I Lily na něj změnila názor. Že prej asi nebude zas až tak strašný. To jsem pak zářila štěstím ještě více, jelikož moje nejlepší kamarádka a můj přítel už na sebe neštěkali jako dva psi.(štěkali na sebe jako pes a bernská fena (pardon, vzpomínka na starou glosu))(wtf červená, ty máš paměť jako slon!)(no promiň, některý ty povídky byly tak absurdní, že na ně nezapomenu nikdy)
Dlouho jsem si užívala Siriusovu přízeň, procházky po hradu, po pozemcích byla to nádhera, mělo mi dojít, že jednou to prostě všechno muselo skončit.

Bylo to asi dva týdny před výletem do Prasinek. Těšila jsem se, jak budeme spolu s Lily a Jamesem (Zmínila jsem se, že ti dva spolu chodí?)(pochopitelně, že ne, když mluvíš jenom o sobě) blbnout ve sněhu. Jak jim to se Siriusem natřeme v koulované a jak budeme všichni promrzlí až na kost.(na to bych se těšila taky) A navíc Sirius povídal, že na večer pro mě nachystané překvapení. Tak trochu jsem doufala, že s ním konečně strávím celou noc.(bude erotika!) Vždyť už spolu chodíme tři měsíce a pořád jsme se nedostali dál, než k blbé puse.(nejdřív je z těch pus dva měsíce omámená a najednou - blbá pusa)(no přejedlo se jí to, to se stává) I když i to by stačilo.
Seděla jsem ten večer ve společence a četla si nějakou mudlovskou knížku, když mě napadlo stavit se za Siriusem. Odhodila jsem tedy svou předchozí zábavu na konferenční stolek. Opatrně jsem vyšla po schodech, když jsem zaslechla rozhovor Siriuse a Jamese…(to zas bude nějaká sázka. Mě by zajímalo, jestli to někdo fakt zažil, nebo jestli je to jenom debilní klišé)(já bych to viděla na klišé)
"Siriusi, nemyslíš si, že už to trochu přeháníš?"
"Co zas?"
"S Ang. Lily si dělá starosti."
"Jo tak Evansové vadí, že ji balím kamarádku?"
"Ne, myslím, že nevěří tomu, že ji doopravdy miluješ."
"Nemáš hloupou holku Dvanácteráku! Na rozdíl ode mě- škaredá, hloupá, naivní…(tak proč s ní je, když se mu nelíbí? Když je ten sukničkář, tak snad o baby nouzi nemá?)(ale jak mařena krásně trpí!) Angela se neumí ani normálně vyjádřit, koktá a vůbec neví co chce."
"Takže doopravdy ti jde jen o to, abys ji dostal do postele?"
"Máš s tím nějaký problém?"
"Ano mám.(po dvou měsících) Uvědomuješ si vůbec, jak moc ji tím ublížiš? Jak moc raníš její city, když ji po tom, co se s ní vyspíš odkopneš?"
"Ale ona po mě touží."
"A ty toho jen sprostě využíváš!"
"No a?"
Ne! Ne! Tohle není pravda! Je to jen zlý sen. Štípla jsem se, ale nic. Utíkala jsem pryč, ani jsem nevěděla kam, vlastně to mohlo být i tím, že pro slzy v očích jsem neviděla vůbec nic. Opřela jsem se o studenou zeď a sesunula se k zemi. NESNÁŠÍM HO!(tak hezky seď a nehýbej se, modrá, zamiř tank...)(a tu zeď za ní pak prodáme jako umělecké dílo)(no to nevím, jestli si to někdo koupí)(řeknem, že je to Pollock)

Dva týdny vzala voda(no a co to překvapení teda, byl to sex nebo něco jinýho nebo jak, krucinál?!)(to už se nikdy nezdozvíš), ale já pořád nenašla odvahu, mu to říct. Pořád ve mně zůstal ten cit, který nesnáším ještě více než jeho. Láska, jak pošetilá věc...
Sníh začal tát a na trávě se začaly objevovat první květy. Bylo zvláštní jak jaro přišlo letos brzy.
"Uvidíme se za hoďku na louce, hm?"
Kývla jsem mu. Ano, tam mu řeknu, jak moc ho nenávidím.
Zamířila jsem tam hned. Lehla jsem si do trávy a užívala si to ticho.(a studené mokro, když začalo tát během posledních dvou týdnů)(tak jedna mařena odkopnutá Siriusem skočila z útesu, druhá si rozbila hlavu o šutr, jedna si podřezala žíly… tak tahle může umřít na zápal plic)(a kdo má sloní paměť, co)(já podvádím a dohledávám to na blogu) V duchu jsem vzpomínala, na chvíle v jeho objetí, na polibky, na ty dvě hloupá slova, která nikdy nemyslel vážně - Miluju tě.
"Ahoj poklade."
"Ahoj Siriusi."
Zamračil se, "Stalo se něco?"(to usoudil z té jedné věty?)
"Ne," zalhala jsem.
"To je dobře," usmál na mě a chtěl mě políbit, uhla jsem.
"Co se stalo?"
"Říkám, že nic."
"Vidím to tvoje nic!"(to je zas dialog)(ty mi chyběly asi nejvíc ze všeho)
"Co po mě vlastně chceš?" Zatvářil se nechápavě. "Tak ty nevíš. A víš aspoň jestli mě miluješ?"
"Samozřejmě že tě miluju, jak tě mohlo napadnout že ne?!" zatvářil se dotčeně.
"Nejsem nejhezčí a ani nejchytřejší, jsem naivní," pohlédla jsem mu do tváře,(taky koktáš a nevíš co chceš) stále nechápal "Máš pravdu, byla jsem naivní, jestli jsem si myslela, že mě doopravdy miluješ. Zvláštní že? Že nekoktám? Protože mluvím o tom jediném, co jsem kdy v životě chtěla, mluvím o tobě Siriusi."
Nevěřícně na mě koukal, "Ty-ty jsi nás slyšela?"(určitě si Sirius hnedka vybaví zrovna tu jednu konkrétní konverzaci, že)
Pokývala jsem hlavou.
"Ale to už není dávno pravda! Já, já jsem se do tebe doopravdy zamiloval!"(to ti tak budeme věřit)
"Ne, Siriusi já už ti nevěřím ani nos mezi očima. Běž pryč. Nejraději bych tě už niky neviděla."
Sirius vytáhl z kapsy krabičku a dal mi ji do ruky, pak odešel, odešel pryč z mého života.(dyť jsou furt oba v Bradavicích a ve stejné koleji!)(mařena přestoupí do Kruvalu, dá se na stranu zla a vyhraje s Voldym válku)(ty jsi KK normálně opila, přiznej se!) Když se ohlédl naposledy jsem mu pohlédla do očí, do těch krásných očí, na které nikdy zapomenu, do očí z kterých se valily obrovské slzy.
Když jsem otevřela krabičku našla jsem v ní drobounký zlatý zásnubní prstýnek.(to se teda přes kapsu moc neplácl)
 


K3 - Průzkum

11. prosince 2017 v 15:27 | nevíme, oglosováno námi |  Záblesk života
Kapitola 3 - Průzkum(akustických konstant)
Společně přešli po cestě, která byla dlážděná, avšak hodně prorostlá plevelem, až k domu, kde vzala za mosaznou zanesenou kliku (ne zdobenou?) vysokých dveří a vstoupila bez okolků dovnitř. Skřítci ji samozřejmě následovali a nebylo pochyb, že byli zvědaví, kam je to vlastně vede.(vstříc smrti) Sama byla překvapená, jak její domov vlastně po těch letech vypadá. Čekala spoustu prachu a hlavně nechutných malých zvířátek, kterých se doslova štítila. Brr.(jdu sehnat spoustu malých nechutných zvířátek a až mě bude mařena štvát, tak jí je budu házet za krk)("až")
Bez většího rozhlížení za sebou nechala vstupní halu i něco jako uvítací salonek a zamířila do místnosti, která se vzdáleně podobala místu, které s matkou láskyplně nazývali obývacím pokojem.Tady ji matka učila malovat a vyšívat a taky hrát na kytaru a klavír. Ne, že by jí to někdy opravdu šlo(to se divím), ale bavilo ji to alespoň tak moc, aby u toho několik let vydržela. Těmto činnostem se věnovala do svých devíti let, a když ani potom nevykazovala žádné známky talentu, pak si ji vzal do parády otec.(a nastal řád a přísná disciplína) Jistě,myslel to s ní vždy dobře a jenom díky němu uměla dost na to,aby prvních pár let nemusela dávat moc pozor v těch nejdůležitějších předmětech.(dyť nechodila do školy, ne?)(ale učila ji Trudy) Jenomže její sestra byla vždycky něčím lepší a rodiče ji strašně milovali. Měla talent na malbu a zpěv, k tomu uměla dokonale hrát na housle, a když začala chodit do školy, tak byla premiantkou. Nikdy nepotřebovala hodiny s otcem, aby byla první ve třídě. Ellise sice byla prvorozenou dcerou, věděla však, že její otec si přeje aby jí byla Tanya. Byla na vlas podobná matce a otec ji zbožňoval.Oba se jí nemohli nabažit. Byla to z části i jejich chyba, že začala inklinovat k zakázanému.(která z nich? Mařena nebo sestra?)(beztak obě)
Zatřepala hlavou a věnovala svůj pohled skřítkům, kteří se svýma obrovskýma lesknoucíma(supr slovo) se očima dívali všude okolo. Jak byli zvědaví a roztomilí.
"Takže, tohle je jeden z mých domů," začala. "A jak vidíte, tak je v poněkud zbídačeném stavu a potřebovala bych, aby byl znovu obyvatelný. Zvládli byste to?" zadívala se zkoumavě na ně.(slovosled divnej trochu) Usmívala se. Věděla, že to nebude problém(tak proč se ptá?)(tak zas je to slušnější, než je hned začít sekýrovat), jen chtěla vědět, jaké jsou skřítci nátury a jestli se s chutí a radostí pustí do práce.
"Jistě,slečno'" vyhrkli nadšeně. Třepali svými hlavičkami(proč)(asi nějaký zvláštní skřítčí zvyk. Skřítci pravděpodobně třepáním hlavičkou vyjadřují vděk a zvuk pleskajících uší je něco jako kouřový signál pro ostatní skřítky, že tahle mařena je super a ať utíkají k ní), až uši pleskali všude okolo nich(ty neustále pleskající uši už mi začínají taky lézt krkem)(taky mám pocit, že se některý slovní spojení opakují jako akustická konstanta). Úsměv se jí ještě rozšířil. Byla za to strašně ráda.
"Dobře, nejdříve vás ale vezmu do domu, který obýváme normálně a kam také budete chodit spát a jíst. Trudy, jedna z mých stávajících skřítek(huh? Nebyla posledně chůva? Jakože lidská?)(ty mám pocit, že o lidskosti nepadlo slovo, ale taky se mi to nepozdává), vás potom vezme zpět a ukáže vám dům," vysvětlila jim. Myslím, že rekonstrukce nebude trvat dlouho. Nanejvýš dva týdny, řekl bych?" polemizovala a přitom si prohlížela stěny, které byli pokryté vlhkými skvrnami. Potom se otočila zpět na skřítky. "Nechám to ovšem až na vás. Pokud budete potřebovat více času, pak nebudu protestovat. Myslím, že bychom mohli jít. Adresa k přemístění je Jezerní vila(není jen tak náhodou Manor větší a honosnější než vila? Že dřív bylo celkem důležitě zmíněno, že tohle má být mařenin skromnější příbytek)(vona autorka vůbec ty slova nějak nedává), Merlinovo údolí," řekla ještě naposledy a nechala své společníky v domě. Ti na nic nečekali a po spokojeném úsměvu, který si věnovali(převázanej mašlí. Tady se všechny úsměvy a pohledy věnují. To je jak kolovrátek, fakt už) se všichni přemístili do jejich nového domova, který vypadal tak přívětivě, jak jen mohl.(tomu říkám literární talent. Jako bych to viděla) Byli vděční a neskutečně šťastní za jejich novou paní.(jako já vím, že v originále byli skřítci popisovaní jako strašně šťastní, že můžou sloužit, ale tohle mi přijde prostě trochu moc)
***
Za necelé dva týdny, jak předpokládala, byli skřítci schopni dům natolik zkulturnit, aby se v něm dalo žít(technická. Od čeho je krucisakra mařena čarodějka s vypnutým hlídáčkem?)(od takových důležitých scén jako kouzelné zvětšování váčků s penězi a tajné přemísťování se. Logika chcípla už v prologu). Pár kouzly některé pokoje vymalovala jinou barvou a pokoj své sestry, bohužel, musela spojit s tamní knihovnou, která se nacházela hned vedle. Ale nebylo zbytí(to se divím, že neumí to kouzlo co Hermiona použila na svoji kabelku), celá knihovna z jezerní vili(a tuhle jehlu bodnu sem… a tuhle jehlu semhle...)(tadys kousek vynechala)(hups, tak já tam píchnu dvě)(to je krása) by se tam ani za mák jinak nevešla. Museli byste se smát, kdyby jste viděli přemisťování takového množství knih.(nemyslím si) Skřítkové pomocí své magie vždy sebrali knih, co unesli a pak je zase pěkně naskládali do nové knihovny podle stejného systému.(no to zní fakt strašně směšně) Trvalo jim to celý den a to je Ellise musela ještě kontrolovat, protože chyba v tomhle případě by byla chybou neskutečného měřítka.(jako proč?) Skřítkům věřila, ale chtěla si být jistá.
Byla spokojená,když v neděli zjistila, že už nemusí nic, jen nakoupit věci do školy. Strašně se těšila zase na Příčnou. Doufala, že tentokrát to nebude zase tak dramatické jako posledně, ale když si tak na to vzpomněla, tak se musela usmát. Cítila, že je u ní skřítkům dobře. Viděla jejich kradmé pohledy a všudypřítomné úsměvy a projevy úcty, kterými jí děkovali(zvracím). Nepotřebovala ale jejich díky, těšilo ji, že jim mohla zařídit pěkný život, který si zcela jistě zaslouží.(je tu ještě někdo, kdo nepochopil, že mařena je nejlepší zaměstnavatel, jakýho si skřítek může přát?)
Dopis z Bradavic měl přijít zhruba tak za týden a tak se pustila do znovuobjevování okolí. Ottery St.Catchpole bylo zvláštní místo, které bylo velmi rozlehlé. Krajina nebyla ani v nejmenším členitá. Byl tu jen jeden menší lesík, jinak si spíš musela dávat pozor na bažiny, které byli neskutečně všudypřítomné.(neskutečně všudypřítomné… zabijte mě někdo) Rostla tu spousta vysoké trávy, ve které se dalo rychle ztratit(jak velká že mařena byla?)(to je fuk, hlavně, když se ztratí)(když tyhle krávy se vždycky zase rychle najdou), ale jelikož byl dům až daleko za vesničkou, tak si sebou brávala koště, které ji vždy vytáhlo z každého maléru.(to muselo udělat na ostatní obyvatele dobrej dojem, potkávat za městem mařenu s koštětem)(to by byl můj nejmenší problém)
Jelikož bylo léto, tak tráva trošku skrývala vyšlapanou cestičku do lesa, která vedla od cesty kousek od White Manor. Luční květy byli ale zohýbané, což byla jasná známka toho, že tudy v poslední době někdo šel(tyvole, to je normálně detektivka! Mařena našla stopu), možná dokonce dnes. Musí si dávat pozor na kouzla, pokud nějaké použije. Pomalu tedy vykročila mezi zpřelámanými stonky kopretin a polních travin, které jí sahali až po pas(přelámané stonky kopretin sahající po pás… jasně). Udělala jednoduchý pohyb zápěstím a šeptem pronesla krátkou formulku praktického domácího zaklínadla, které od ní odpuzovalo hmyz. I kouzelníci mohou chytit klíšťovou encefalitidu.(moje břicho! Moje bránice!)(já jsem snad ještě neviděla takhle kouzelně neobratně napsanou povídku, tyjo. Většinou jsou to strašný nesmysly, do toho nějakej ten rasismus, akustický konstanty, miliony přívlastků, pleskající uši, unylé pokusy o drama a pak bang, věta jako tohle)
Cesta se klikatila, ale v té změti rostlin a neměnícím se okolí si přišla, že chodí skoro na místě. Samozřejmě to nebyla pravda.(no… já bych si tak jistá nebyla) Ušla už bezmála jeden kilometr, když se před ní z trávy vynořily první špičky listnatých stromů, ze kterých se les skládal.(zlatá encefalitida) Rostlo v něm hodně borůvek a lesních plodů a ona doufala, že na nějaké narazí. Nesla si s sebou kvůli tomu bandasku na mléko.(to jsou zas detaily) Vzpomínala, jak nesly se sestrou jednu v každé ruce a všechny ty čtyři nádoby byli vždy naplněny až po hrdlo. A ony byli fialové a červené od hlavy až k patě.(to nebyly borůvky… to byla krev a podlitiny)(jojo, a že jsme si daly záležet) Což jim až tak nevadilo vzhledem k zábavě, jakou si užily.
Pokračovala tedy dál, dokud se místo louky kolem ní sem tam nezačaly objevovat keře a potom přišly první stromy. Obloha se z modré přehoupla ve svěží zelenou(cože udělala)(udělalo se jí špatně, normálka)(jo, tak to pak chápu) a když se Ellise nadechla, ucítila hutnou vůni(hutná vůně???) lesa a všechnu vlhkost vzduchu, která se tolik lišila od mírného vánku na louce. Tenhle pocit jí v Merlinově údolí chyběl. Cítila štěstí a klid jak dál pokračovala lesem. Hledala jedno specifické místo, které vytvořily se sestrou bez jakýchkoliv kouzel, když byli ještě malé. Později přidala pouze zaklínadlo, díky němuž malý příbytek nemohl podlehnout proudu času.
Prošla zákrutem pěšinky, a bez jediného dalšího pohledu na dvě další odbočky rozcestí, se vydala tou nejméně používanou - tedy prostřední.(to je taky důležitý vědět) Měla uchováno hluboko v paměti, kudy se musí vydat, a tak neváhala.(to by nám bez téhle věty nedošlo)
Tady někde to musí být, pomyslela si. Zamračeně zkoumala okolní stromy a keře doufajíc, že narazí na nějaký známý symbol, nebo znak, prostě na něco, co jí řekne, že jde opravdu správně. Aby přece jenom její vzpomínky nebyli pošramocené. Bála se, ale byla natěšená. Jako na jehlách zahlédla tenčí stromek, který jí křížil cestu. Nerostl uprostřed pěšiny, jen ji přetínal.(cože)(podle dalších vět bych řekla, že asi ležel přes cestu nějakej kmen, ale teda musela jsem si to přečíst několikrát)(to tě ale muselo stát děsnou spoustu mozkových buněk!)(glosování si žádá oběti) S pohledem na něj a jeho nerovnoměrně zlomený kmen ho jedním vyšším krokem s úsměvem přešla. Teď už si byla jistá.
Ušla už jen pár kroků a les před ní se rozestoupil. Samozřejmě že ne doslova.(samozřejmě)(hele, tady je možný všechno)Objevila se před ní mýtina a uprostřed ní stál malý domeček vypletený šlahouny kvetoucích rostlin, které dávaly i jedlé plody. Zadní stěna domečku byla tvořená hlínou. Stavba byla zatlačená do kopce, takže byla velmi šikovně chráněna.(a víte co, já už si to prostě ani nebudu zkoušet představit)(dobře děláš) Musela se usmát.(já ani ne) S chutí se rozešla(to už nejde nijak komentovat, fakt) blíž. Chtěla to vidět zevnitř.(tak tady zas já ani ne)
Jenomže v okně beze skla se něco pohnulo. Nejdřív si myslela, že to bude jenom nějaké zvíře a tak zpozorněla. Ztuhla na místě a zadržela dech. Zaposlouchala se, jestli neuslyší nějaké zvuky, a přece jenom. Jenomže to nebylo něco, čím by vám o sobě dávala vědět neškodná veverka. Slyšela tlumené hlasy.(asi to byla škodná veverka)
Bezhlesně zkřivila tvář s jasným významem. Sakra! Tohle mi tak ještě scházelo. Přiblížila se zpět do přítmí stromů jak nejrychleji mohla. Tohle nečekala. Ale mohla jsem si to myslet! Kdo by sem taky jinak chodil, že?(já vůbec nevím, co se děje, asi už mi ty mozkový buňky umřely všechny) Potichu se ve stínu přibližovala ke jednomu z oken ve zdi na pravé straně. Byla zvědavá, ale i naštvaná.(koho mi to…) Chtěla tady být sama. A potom si vzpomněla, že se chtěla přes prázdniny s někým seznámit. Prvním bodem jejího nově vznikajícího plánu bylo zjistit, kdo přebývá v její chaloupce.(já myška hrabalka)
Dávala ji dobrý pozor na každou nevinně vyhlížející větvičku, jejíž křupnutí by absolutně narušilo chod jejího plánu. Tiše se po mechovém koberci přikradla ke stěně a už se koukala oknem dovnitř. Doufala, že najde jenom nějakou škvírku,(na co zas škvírku, když tam čumí oknem) ale rostlinám se dařilo a nenechávali ve stěnách žádné díry. Všechno bylo zelené a zarostlé.
V okně zahlédla dva chlapce a psa. Na druhý pokus už zahlédla i ohromně velkou nechutnou krysu, která zrovna stála na stole(doprdele)(a já doufala, že tohle počká do Bradavic). Dva chlapci si spolu povídali. Nic zvláštního. Ale interiér domečku byl úplně jiný, než si ho pamatovala! Já je zabiju!(ne jestli se k tobě dostanu dřív já)
Zničeho nic začal ten pes štěkat.(to se psům občas stává, když vidí někoho cizího) Jeho oči směřovaly k ní a ona jí došlo, že je zle v momentě, kdy se dvě chlapecké hlavy otočily(hej, tohle je snad poprvé, co je tu správně shoda!)(aby to nebyl překlep) po směru toho jeho štěkotu. Okamžitě se stáhla, jak z okna, tak z nechráněného prostoru mýtiny.(já se taky stáhnu, nebo spíš stáhnu mařenu. Z kůže)(zaživa) Honem rychle zpátky!
V ústraní chvilku přemýšlela nad tím, co dělat. Nebyla jiná možnost, než se vrátit na cestu a dělat jakože právě přišla. Chtěla je potkat, ale zároveň si chtěla obhlédnout terén, než se do toho pustí po hlavě.(podle všeho plánuje zneškodnění teroristů) Musela jednat rychle. Pokud mají psa, byla tady možnost, že ho vyšlo vystopovat případného vetřelce.(tady názorně vidíme, proč by děcka měly přijít do styku s ostatními lidmi dřív než v pubertě)(a zaslouží si ti ostatní lidi přijít do styku s mařenou?)(taky pravda)
Rychle a hlavně potichu přeběhla lesem před mýtinu(kamže) a v poklidu si prohlížející stromy vypadala velice překvapeně, když sjela pohledem a uviděla mýtinu(uvažuju o tom, že zkusím autorku vypátrat na fb a osobně se jí zeptat, co touhle větou kurva chtěla sdělit)(a pak ji přinuť slíbit, že se na psaní vykašle). Ten, kdo ji v tu chvíli viděl, by si ani nemohl myslet, že tohle místo už někdy předtím spatřila. Její překvapení nebylo ani tak hrané, protože najednou nečelila pouze dvou chlapcům, psovi a kryse, ale čtyřem chlapcům, kteří se tvářili nanejvýš vážně.
"Ehm, ahoj," usmála se Ellise nesměle a zamávala rukou hodně nízko u těla.(proč. Proč. Proč) Čekala, co se bude dít. Budou ji podezřívat?(lepší. Chytnou tě, spoutají a odtáhnou do chaloupky. Tam už na tebe čekám já a červená s bojovýma jehlama. Pak poteče krev)(hodně hodně krve)
"Ahoj," vzpamatoval se jako první mladík se světle hnědými vlasy. Jeho oblečení bylo takové nevýrazné, ale na tváři se pokusil vytvořit alespoň náznak úsměvu.(kde je ten rozpor?)(asi se v téhle povídce usmívají většinou jenom výrazně oblečení lidi, nebo já nevím)
"Kdo jsi? A co tady děláš?" vyhrkl trochu drsně tentokrát nejvyšší z chlapců, kterému černé vlasy spadaly až na ramena. Úplně maličko se vlnily, ale Ellise to neušlo.(smysl pro detail jí nechybí) Tenhle mladík byl oblečen poměrně výstředněji. Měl na sobě sako a pod ním světle modré tričko s potiskem(a už jsme zase u popisů oblečení)(udivuje mě, že to odbývá, předpokládám, že s pobertama buďto bude jedna ruka, nebo si budou dělat navzájem strašně geniální kanadský žertíky, tak bych čekala, že jejich oblečení popíše aspoň jako u toho skřítka)(červená, ty taky nevíš, co chceš. Autorka popisuje oblečení - nelíbí se ti to. Autorka oblečení odbyla - taky se ti to nelíbí)(asi už to čtu moc dlouho a zanechává to na mě následky! Až začnu zdobit kliky, tak mě prosím zabij)(to možná i dřív). Jeho tvář byla ale vážná.
"Na to samé bych se mohla ptát já vás, nemyslíš?" zeptala se s klidem a založila si ruce na hrudi. Schválně jen přejela pohledem od hlavy až k patě a potom se nepřestávala dívat do jeho obličeje.
"My jsme to tu..."
"Ne, Remusi, nic jí vysvětlovat nemusíš," odfrkl si znechuceně černovlasý mladík a odvrátil od ní pohled. Ellise se musela sama pro sebe usmát. Kdyby byl kouzelník, pak by se za něj žádná čistokrevná rodina nemusela stydět.(zajímalo by mě, jestli si autorka myslí, že je nenápadná, nebo jestli sem tohle napsala jenom tak) Jeho chování bylo sice přemrštěné, ale v dnešní době se tak chovali všichni mladí, kteří měli tu smůlu a vyrůstali v luxusu a peněžním nadbytku.(to si dělá autorka srandu)(chudáci bohatý děti, fakt že jo. Zas to docela pěkně ladí s tím přístupem ke skřítkům)(teď by mě ještě zajímalo, jak moc se autorka ztotožňuje se svojí postavou)
"To je pravda, Remusi," usmála se přešla jsem blíže k nim(a tady mám myslím odpověď)(takovou dost kostrbatou, teda). "Nemusíš mi nic vysvětlovat, protože mě vlastně vůbec neznáš," zvedla pohled k tomu náfukovi,"jmenuji se Ellise Whiteová a nedávno jsem se přestěhovala do toho obrovského domu u cesty. Nedaleko od něj začíná ta pěšina(jaká zas pěšina???)," řekla a nabídla ruku Remusovi, který ji s úsměvem po chvíli přijal.
"Já jsem Remus Lupin. My jsme tady u Jamese na prázdninách(nebydlel James v Godrikově Dole?)(v dospělosti určitě, ale nemyslím, že by někde bylo uvedený, že tam vyrostl)," usmál se na ni. S pohledem do jeho obličeje si všimla několika nepatrných jizev na jeho krku, ale jeho jantarové oči ji vítali. Dívali se na ni i s němým díky.(ZA CO)(mařeně jsou všichni furt vděční, u těch skřítků se to dalo nějak pochopit, ale tady mi to hlava taky nebere) Musel mít se svým kamarádem hodně starostí a problémů.
"To jsem já! James Potter, k vašim službám, slečno,"usmál se, pokynul Ellise malinko hlavou a oni si potřásli rukama. James byl stejně vysoký jako Remus, jen měl tmavé vlasy a hranaté brýle(kulaté *hnidopich*) s tlustými obroučkami. Usmíval se na dívku před sebou rošťáckým a velice sexy úsměvem. Nemohla odolat a věnovala mu také jeden(zas to věnování!). V oříškových očích se jenom zablesklo.(to nebylo v jeho očích, to bylo u hlavně tanku)
"No a tohle je Peter... Pettigrew," objasnil jí Remus a ukázal na nejnižšího z mladíků, který nebyl ani hezký ani ošklivý, dokud se na ni tedy neusmál.(tahleta móda krásných kladných postav a ošklivých záporáků už je taky obehraná jak deska) Jeho přední zuby nešly přehlédnout. Až nápadně jí připomněly tu krysu. A v tom jí to docvaklo. Jistě, že jí připomínal tu krysu, vždyť on jí i byl! Musela to být jeho zvěromágská podoba(hm. Jasně. To je to první, co by mě napadlo). No a jelikož předtím oknem viděla Jamese s Remusem, tak bylo jasné, že podobu psa měl ten, jehož jméno doposud neznala.(mařeně to výjimečně pálí!)
"Sirius Black," utrousil povýšenecky. Black... Black... Kde jenom to jméno už slyšela. Natáhla k němu ruku. Bez jakéhokoliv pohybu svalů v obličeji ji stiskl a zase se stáhl. Trošku si jej prohlížela.(jenom trošku. Sice u toho slintala, ale byla děsně nenápadná) Byl to celkem fešák, i když vlasy měl na její vkus až moc dlouhé a jeho obličej vypadal dokonale hladce jako dětská prdýlka.(panebože) Jejich pohledy se setkali a ona, jakmile spatřila bouřkově šedou barvu jeho duhovek, která je specifická pro jeden specifický čistokrevný rod(ty čistokrevný rody už mi začínají taky lézt na nervy)(to už by sis to měla začít psát), si náhle vzpomněla, kdy se jí naposledy daly tyhle dvě věci - oči a jméno do souvislosti.
Nebylo pochyb, že mladíci před ní jsou kouzelníci. Pokud se mýlila, pak stačilo použít jednoduché paměť-pozměňující zaklínadlo.(co?)(no že jim vymaže paměť, když budou mudlové)(ajo dík)
"Těší mě," usmála se na Siriuse. "Do jakého ročníku jdete?" zeptala se ještě neurčitě.
" Do šestého,"řekl Remus sdílně, ale James ho hned bouchl pěstí do ramene a hodil na něj významný pohled.(trefil Remuse ho hlavy a ten se skácel k zemi, mařeně k nohám. Jenže mařena nepochopila a myslela si, že jenom omdlel z její krásy)(to by na tom byl Remus nejlíp)
" A těšíte se do Bradavic?" zeptala se ještě daleko víc nevinně.
"Strašně moc!" vyhrkl Peter a začal se strašně smát. Kluci se zatvářili vyděšeně, potom tak nějak překvapeně. Sirius se zamračil ještě víc. Ale Remusovi a Jamesovi se na tváři rozlil vřelý úsměv, hned byli milejší a opadla z nich strnulost, které si všimla, jakmile se začali chovat uvolněněji.(strnulost, které si všimla, když se uvolnili??? Jak? proč?)
"Ještě jsem tě na škole neviděl..." pronesl zamyšleně Sirius. James se hned zatvářil významně.(zas nějaká kráva přestupuje z krásnohůlek, pomyslel si)
"Zatím jsem se učila sama doma. Teda s vychovatelkou, ale... Letos nastupuju do taky do šestého," usmála se na SIriuse. Doufala, že si časem získá i jeho.(ona už si někoho získala?)(modrá hloupá, přece všecny kromě Siriuse) Nechápala, proč se choval tak odtažitě. "Přestěhovala jsem se sem z Merlinova údolí. Tady v Ottery je to moc pěkné a tak jsem se rozhodla, že to tu trochu prozkoumám a narazila jsem na tuhle skvělou zašívárnu... To jste postavili vy?" zeptala se. Z velké části čekala, že jí přisvědčí, a proto byla celkem překvapená, když jí James sdělil pravdu. Začal vyprávět historku o tom, jak u něj byli kluci v po prvním ročníku na týden na prázdniny a jak našli a opravili její domeček. Jak vyprávěl, tak ji vzal okolo ramen a pomalu ji vedl dovnitř. Ostatní je následovali. Jenom Sirius si něco mumlal potichu a podrážděně pod nos.(proč jim normálně neřekne, že ho postavila se sestrou ona?)(tohle náhodou skvěle zapadá do mojí teorie, že mařena je ta babka z prologu a domek tam tím pádem stojí tak sto let)(z tebe je úplná konspirátorka)
Později toho dne se dozvěděla, jak jinak než od Jamese, že Sirius si těžko zvyká na nové kamarády svých kamarádů. Ellise to ale spíš připadalo tak, že si spojil její jméno s její rodinou... Navíc jeho čichové schopnosti mu jistě prozradili, kdo je špehoval.(hlavně ji přece viděl)(to nechápu, proč teda něco neřekne)

(ps: povídka má ještě tři kapitoly, který já jsem přečetla zběžně a modrá si nechala jenom převyprávět. Nějaká ta perla se v tom najde, ale jinak je to celkem nuda. Odkaz na vyžádání)

K2 - Skřítci

11. prosince 2017 v 15:27 | nevíme, oglosováno námi |  Záblesk života
Kapitola 2 - Skřítci (a popisy jejich oblečení, pravila KK)
Chtěla se vrhnout po hlavě do společnosti lidí, ale k tomu se moc sídlo v horách nehodilo(bác pod stůl). Bylo sice nejbezpečnějším jí přístupným místem, ale rozhodla se, že bude bydlet ve svém domě na okraji Ottery St. Catchpole. Přece jenom, co kdyby se v Bradavicích s někým skamarádila a chtěla by si ho na prázdniny pozvat k sobě domů?(tak by ho prostě pozvala do toho druhýho baráku a do sídla by se vrátila, až by návštěva odjela, co je na tom složitýho?)(potřebuješ na to víc než tři mozkový buňky, a takovým bohatstvím mařena nevládne)
"Trudy, myslíš… No, víš, chtěla bych tě požádat o jednu velkou záležitost," začala trošku nejistě Ellise. Ano, Trudy ji prakticky vychovala, ale nepřišlo jí správné, aby teď po své neutuchající společnici (neutuchající je třeba láska, ne společnice, bože) chtěla, aby se přestěhovala ze svého dlouholetého domova uprostřed krásné a rozmanité přírody do domu na louce u malé vesničky.
"Copak?" zeptala se postarší žena s dlouhými hnědými vlasy protkanými léty zkušeností(mně to připomíná tu povídku, co jsi glosovala s někým jiným, byli tam jednorožci a užovka. A autorka taky psala vznosně znějící slova, který spolu vůbec nedávaly smysl)(až se tu ukáže užovka ležící v kolečku, zbystři), které se odrazily v stříbřitě šedých pramenech, které většinou nosila sepnuté do ledabylého drdolu(vztah autorky a slova "které" je až nebezpečně vášnivý). Při práci jí z něj často vylézali prameny, které potom odfukovala(to je taky důležitá informace). Vždy přitom dělala takový roztomilý obličej. Trudy zvedla svůj bleděmodrý pohled(vlasy protkaný léty zkušeností… neutuchající společnice… bleděmodrý pohled… to jsem zvědavá, co tu ještě bude za poklady) od těsta na koláč, které právě válela na stole v kuchyni. Jistě, měli doma pár domácích skřítků, kteří se mohli přetrhnout, aby jim splnili každé přání. Nehledě na to, že Vega, nejmladší skřítka, která nosila výhradně kytičkované ubrusy, milovala pečení natolik, že si Trudy tyhle chvilky musela vydobýt. Malá skřítka se ale nedala tak snadno a tak jí Trudy musela přislíbit alespoň spolupráci. A tak znělo plácání jejích plandavých uší v kuchyni okolo nich(to musela být super hudební kulisa). Trudy stála u stolu uprostřed kuchyně a Ellise seděla na židli hned před ní. Vega pobíhala okolo nich a vesele si prozpěvovala. Házela přitom svojí hlavičkou do stran, až jí ouška lítali ze strany na stranu.(a ještě jednou napiš slovo stranu, ať ho tu není málo)(strana)(děkuju)
"Napadlo mě, že když budu zase(zase???) chodit do Bradavic, tak je možné, že na prázdniny budu mít návštěvu… No a víš, že tohle je skoro zámek. A já prostě nevím, jak bych to vysvětlovala," rozhodila rukama. "Nechci, aby si moji spolužáci mysleli, že jsem zazobaná holčička z čistokrevné rodiny," zamračila se Ellise.
"Ale to ty přece jsi." Neodpustila si Trudy, která se ani na vteřinu pohledem neodtrhnula od těsta(hlavně že od něj před chvílí zvedla pohled)(bleděmodrý). Bylo už dost tenké a tak si začala připravovat formu, ve které bude koláč péct.
"Ne, ne, ne, nejsem zazobaná, jen majetná(velkej rozdíl), ale za to nemůžu(on ti to někdo vyčítá?). Všechno jsem zdědila po předcích jako poslední žijící potomek(tuším, že tohle Trudy ví). To se nepočítá, nikdo mě nerozmazloval, to bys měla moc dobře vědět," zvedla jeden prst do vzduchu, aby ji dostatečně upozornila. "A čistokrevnost? Nechápu, jak se jim to povedlo, aniž bychom skončili zdegenerovaní(to má ale taky někde z originálu)(hlavně mi mařena připadá zdegenerovaná celkem dost)," zakroutila nad svými předky hlavou. "Ale zpět k věci. Říkala jsem si…"
"Jestli bychom se nemohli přestěhovat, co?" podívala se na ni Trudy významně a zhluboka si povzdychla. Blondýnka jenom přikývla.
"Já vím, jak to tu miluješ, jakou sis tu vytvořila krásnou atmosféru a takovou zahradu, jakou spravuješ, jsem taky ještě nikdy neviděla. Je to nádhera, ale přece jenom, ze všech těch erbů a obrazů na stěnách hned každému dojde, čí jsem potomek, a to já nechci," zatvářila se smutně. "Chci začít znova."(prý - jenom přikývla)
"Já vím…" zamyslela se na chvíli mírně korpulentní dáma a potom se na svoji mladší společnici podívala s úsměvem na tváři. "Když mi koupíš čtyři skřítky(koupí skřítky???), tak se s tebou přestěhuji kamkoliv, domluveno?" mrkla na ni. (a že jí to dalo přemlouvání)
"Juchů! Jasně! Koupím ti jich klidně osm(to zní, jako by mluvila o flaškách piva, ne o pomocnících v domácnosti), jsi ta nejzlatější přítelkyně, Trudy," seskočila ze židle a začala se radovat okolo starší ženy a překvapené skřítky, potom je obě nahrnula k sobě a stiskla je v medvědím objetí. Starší žena si pomyslela, jak někdo v jejím věku může být tak plný elánu a energie(jak jako v jejím věku??? Kdy jindy by měla být plná energie než jako teenager?)(já si furt myslím, že je to ta babka z prologu a ve skutečnosti jí je tak pět set)(čím tu KK krmíš?)(tofu), ale nekomentovala to, věděla, že zrovna ona si to zaslouží ze všech lidí, které zná, nejvíce.
Dřív, než se mohla kterákoliv z žen začít balit, bylo potřeba zařídit několik důležitých věcí. Jako například dostát slibu a koupit další skřítky. Proto se Ellise časně z rána vydala do kanceláře jistého pana Dobromila Růžičky. Jeho firma se zabývala zprostředkováním složitých finančních transakcí(taková firma by se mi taky líbila), které zahrnovali i shánění práce domácím skřítkům, které jejich rodiny nechtěli, domluvu na finančním obnosu, za který jsou majitelé ochotni skřítka přenechat(ugh, to se čte fakt krásně, obchod se skřítky). A poté samozřejmě i finanční obnos poskytovaný skřítkovy, pokud ho ovšem přijme. Pan Dobromil Růžička se svými lidmi sídlil v Příčné ulici v čísle 86 ve třetím patře ve dveřích napravo.(pan Dobromil Růžička do Londýna vysloveně pasuje)(a jeho přesnou lokaci nutně musíme znát)
Ellise se tedy ráno oblékla do cestovního pláště a pomocí krbu v přijímací místnosti, který byl jako jediný připojený k letaxové síti Ministerstva kouzel, se dopravila k Děravému kotli.
"Dobrý den," slušně pozdravila, když se neohlášeně objevila u Toma v lokálu(do hospod se chodí neohlášeně celkem normálně). Škaredý, trochu zavalitý majitel si jenom odfrknul a dál točil máslový ležák, který měl v ruce, když se objevila. Pár kouzelníků se na ni pohrdavě podívalo(proč pohrdavě? Protože zdraví?)(autorka má s tím slušným chováním vůbec nějaký problém), ale jinak její příchod nevzbudil moc rozruchu.(proč by taky měl)
Ellise se nervózně podíval směrem ke dveřím ven z Děravého kotle. Za dveřmi byl dvůr velký tak metr krát metr, který byl ohraničený vysokou cihlovou zdí, to si pamatovala dobře. "Copak, slečinka potřebuje pomoct, aby se neztratila?" zeptal se Tom posměšně.(mně teda v knížkách přišel dycky celkem ochotnej)
"Ne, slečinka ví přesně, kudy má jít a na jaké cihly poklepat, nebojte se, Tome," pokývla hlavou a rozešla se(s ním) ke dveřím, na které se předtím dívala. Chytila zdobenou mosaznou kliku(zase zdobená klika… připomíná mi to amise a amila, tam měla každá věc taky milion tisíc přívlastků) a rozhodně vstoupila na dvorek(rozhodně?). Vytáhla z kapsy svoji bílou lakovanou hůlku(lakovaná hůlka, mě vomejou) a párkrát jí klepla do cihel. Člověk neznalý kouzel by si při pohledu na ni bouchal do čela(přesně jako čtenář tohoto veledýla)(já to čelo budu mít za chvilku placatý), cože to ta dívenka vlastně (dělá)(píše) za hlouposti anebo by si vsugeroval, že se mu to jen zdálo, protože hůlka v její ruce po chvíli zmizela.(wtf už ale) Cihlová zeď před ní se rozestoupila a ona bez mrknutí oka vstoupila na Příčnou ulici.(bez mrknutí oka i nakoupila a dojela domů. Oči tou dobou měla jako rozinky) Rozešla se(už zas?) po kočičích hlavách, které byli roky ochozené do hladka a leskla(bezva obrat), a to se Ellise vždy líbilo. Ulice byla výhradně pěší zóna, takže se nemusela bát, že by ji něco srazilo, když se rozhlížela po krásných výlohách krámků se sovičkami, hůlkami, košťaty a knihami. Prošla kolem Prodejny Mžourov, která poskytovala široký výběr dravců v podobě malých i velkých sov, dále kolem Famfrpálových potřeb, kde byl ve vitríně dres nějakého slavného hráče, kterého však ani zdaleka neznala. Otočila se za výlohou obchodu Madame Malkinové, kde byl vystavený nádherný šedý zdobený cestovní plášť, nemohla z něj zpustit oči(byla to zpustlá dívka) a kvůli tomu by málem zapomněla na cíl své cesty(to se mi taky stává běžně, že se zamiluju do oblečení za výlohou a zapomenu, pro co jsem šla). Budova kanceláře byla hned vedle obchodu s oblečením a Gringottovi(au) banky, byl to malý patrový dům s malým obchodem se sladkostmi dole, ale po projití obchodem se dostala ke schodům ke kanceláři. Na nic nečekala a schody vyběhla po dvou.(lepší by bylo, kdyby je vyběhla po čtyřech)
Zastavila se až před dveřmi s mléčným sklem, na kterých se vyjímalo logo firmy, zaklepala na rám nad klikou a vstoupila bezmyšlenkovitě dovnitř.
"Dobrý den, jsem slečna Whiteová a mám zde domluvenou schůzku s panem Růžičkou," spustila na sekretářku stojíc hned u jejího stolu v menší místnosti.
"Dobrý den," stačila jen říct sekretářka, podle visačky Kelly, její šéf vyšel ze svojí kanceláře a přihnal se k mladé návštěvnici s upřímným úsměvem na rtech.(půlka těch vět tady vůbec být nemusela) Doufala, že tohle usmívání měl v povaze, ale byla tu i možnost vidiny velice tučného výdělku, neboť domácí skřítkové se obyčejně jednoduchým kouzlem sterilizovali a čistokrevní čarodějové neměli ve zvyku svoje skřítky prodávat(WOW. Sterilizace skřítků jednoduchým kouzlem. Zajímal by mě autorčin názor na otrokářství)(taky mě ty její popisy znepokojují). Ale tentokrát to byla výjimka. Rodina, do které skřítci patřili, měla posledního dědice, který shodou okolností před pár dny zmizel.
"Dobrý den, slečno, jakpak se vám dnes daří?" usmál se na ni a vložil její ruku do svého rámě(panebože, běžný postup je to rámě nabídnout, ne jí tam tu ruku cpát sám), aby ji odvedl k sobě do kanceláře.
"Velice dobře, pane, děkuji, ale nebudeme se zdržovat," slušně se vyvlékla z jeho rukou a odstoupila krok od něj. Neměla moc ráda zasahování do osobního prostoru. "Jdu si pro ty čtyři skřítky, které jste mi slíbil(kdy?)," řekla a vytáhla z kapsy od kalhot malý váček, který před jeho očima zvětšila a položila jej na stůl. "Je to domluvená cena, pane," podívala se mu zpříma do očí. Byl rád, že mu potvrdila svou dospělost tímto jednoduchým kouzlem, protože si až do teď nebyl moc jistý, zda je tak úplně zletilá.(nebylo to náhodou v originále tak, že když bylo hodně kouzelníků pohromadě, tak se nedalo zjistit, jestli ty kouzla dělali děcka nebo dospělí? Protože pak by to tu zletilost moc nepotvrzovalo)(taky se jí mohl zeptat)
"No, slečno, abych pravdu řekl, tak tady zde byl před chvílí jeden vážený pán a koupil jednoho ze skřítků pro vás," zadíval se na ni sklesle. "Bohužel jsem zde nebyl. Obchod vyřizovala Kelly(super organizovaná firma)(hlavně, že to je na koho hodit) a pan Malfoy trval na tom, že chce dva skřítky. Omlouvám se vám tedy hluboce," sklopil hlavu a posunul váček po stole směrem k ní.
"Kdy tu byl?" zamyslela se.
"Tak před pěti minutami, slečno."(že se nepotkali před barákem)
"Tak já beru ty tři a zbytek je za tu informaci," usmála se od ucha k uchu. Něco ji totiž napadlo. Malfoyovi znala a nechtěla, aby ti skřítci trpěli, když měla dost velkou šanci je získat do svého vlastnictví.
"Kirby(to je pokémon, ne skřítek!), Holey, Dode!" skřítci se objevili na místě mezi Ellise a Dobromilem. "TO je vaše nová paní, slečna Whiteová," představil jim slečnu a sám začal vytahovat plnící pero z klopy svého saka. Byl sice kouzelník, ale tento mudlovský vynález mu hravě nahrazoval brk a inkoust(plnící pero nahrazovalo inkoust… a plnil ho asi krví, ne) na obchodních schůzkách mimo kancelář. Posunul na stole papíry se smlouvou k blondýnce, která s chutí přijala jeho pero(asi je mi třináct :D)(a já že jsem úchyl) a v mžiku oka se podepsala. Jednu kopii uložila pečlivě pod svůj cestovní plášť a ještě jednou se na obchodníka usmála.
"Děkuji vám," řekla ještě a už popoháněla skřítky ven z kanceláře. "Musíme si pospíšit, drobečkové(ježiši, to je jak kdyby si koupila děcka), mám v plánu jednu nekalost, ve které mi jistě pomůžete." Usmála se a začala jim vysvětlovat svůj plán. Už byli na ulici a Ellise věděla, že se musejí co nejrychleji dostat na Obrtlou ulici, kde bylo možné Abraxase zastihnout, jak dobře věděla. Doufala, že tam pořád bude.
Rozešli se spolu(už mi tohle spojení začíná silně vadit) rychlým krokem a uviděli Malfoye, jak se před ním otevírají dveře od obchodu Borgina a Burkse, jednoho z opravdu prolezlých krámků(prolezlých čím?)(asi leprou) tady. Skřítci se uviděli a ti dva Malfoyovi se koukali po těch Ellisiných. Jejich velká očka toužila jít v klidu s nimi(zatímco zbytek jejich těl toužil po něčem úplně jiným co), ale Abraxas je nakopl, aby šli dopředu. Ellise jednomu z nich naznačila, aby jakože zakopl(chtěla bych vidět, jak to naznačovala, že si toho Malfoy nevšiml). Skřítkovi zajiskřily oči, ale potom jenom zatřepal hlavou a šel dál, jak mu pán přikázal. Malé stvořeníčko(běž už s těma zdrobnělinama do prdele, já být skřítek, tak radši dělám u někoho, kdo mě sem tam nakopne, než u takovéhle blahosklonné blbky)(mě udivuje ta zvláštní kombinace lehkým tónem popisovaných odporných praktik (obchod se skřítky, sterilizace), dehumanizujících označení (tvoreček, stvořeníčko) a naivní představy, že když je skřítek malého vzrůstu, je to vlastně děcko a je potřeba s ním a o něm takto hovořit (zdrobnělinky, držení za ruce, plachost skřítků)) si totiž všimlo upřeného pohledu pána a rozhodlo se dělat jakoby nic.
Blondýnka se bála, jestli ji poslechne.
Skřítek sebou seknul na zem, až se lekla, jestli se mu opravdu nic nestalo, ale stvořeníčko začalo nějak divně mrkat směrem k ní a pomalu se pokoušel zvednout. To by na něj ale Abraxas Malfoy nesměl začít šíleně řvát. Všichni okolo jej znali a tak nikdo neměl ani chuť pokoušet se zastavit jakkoliv hrubé vyjádření jeho hněvu.
Zvedal už hůlku, že skřítkovi ublíží, když se Ellise vzpamatovala. Rychle přešla před Malfoye a slušně se mu představila: "Dobrý den, pane Malfoyi. Jestli omluvíte moji troufalost," začala mu pochlebovat,"ale chtěla jsem se zeptat, zda byste byl ochoten mi prodat tyto dva skřítky?"
Malfoy na ni chvíli hleděl s ledovou maskou. Přejel si ji pohledem(co tam dělá to si, ksakru?). Na to, jak byla nevychovaná, vypadala celkem k světu, vlastně byla celkem krásná(tak určitěěě) a podle jejího oblečení byla zcela jistě z čistokrevné kouzelnické rodiny.(podle oblečení poznáš rodokmen)
"Kdo jste, že si tak dovolujete, slečno?(že se musíš ptát, po tom, s kolika mařenama jsi skoro oženil Luciuse. Pochybuju, že tohle bude výjimka)" zeptal se a jedovatost z jeho hlasu přímo odkapávala.
"Jmenuji se Ellise Whiteová, pane," usmála se a natáhla před sebe svoji ruku. A jemu okamžitě blesklo. V jejím příjmení pozval rodové jméno nejčistokrevnější rodiny kouzelnického světa(to je taky dost nešťasný, pojmenovat si nejčistokrevnější rodinu Whiteovi)(zvlášť v kombinaci s jejich zacházením s domácími skřítky), jejíž kořeny jsou dohledány a doloženy až k samotnému Mistru Merlinovi a víle Jezerní panně. Byl překvapen, věděl, že je jednou z posledních svého jména a musel si v hlavě udělat poznámku, že je jen o rok mladší, než jeho jediný syn Lucius(a to ví jako jak?). Byli by úchvatný pár, oba byli blond a měli vysportovanou postavu(já nevěřit, já plakat)(ale KK je ve formě)(až na ty popisy oblečení, to moc netrefila. Vůbec nevím, co má na sobě Kirby a jakou to má barvu). Hm… Byl poctěn, ale hrdost jeho vlastního rodu jej odrazovala od jejího troufalého návrhu.(nechápu souvislost)
"Velice mě těší, slečno Whiteová," řekl a uklonil se k její ručce, aby naznačil polibek, jak to bylo v kouzelnických rodinách při prvním střetnutí se ženou zvykem(a odkdy?). Ona se na něj usmála čekajíc na jeho odpověď. "Bohužel vám své skřítky prodat nemohu…"
"Ani pokud vám za ně nabídnu dvojnásobek jejich ceny?" zeptala se s pozdviženým obočím a začala vytahovat z klopy pláště šekovou knížku a plnící pero. Malfoy chvíli přemýšlel a pak jeho hrdost ustoupila jeho lásce k penězům.
"To by šlo," usmál se na ni liščím úsměvem, ale jinak v jeho obličeji neviděla jakýkoliv zájem o právě probíranou věc, spíše se zajímal o její osobu(to je taky takové typické pro záporáky ve všech fanfiction). Bylo mu jedno, odkud znala původní cenu skřítků, kteří byli sami o sobě drazí. Avšak nepřeplatil on, ale ona, a to se mu zamlouvalo. Vzal si nabízený šek a na nemotorného skřítka a jeho trest si už nevzpomněl.(mně teda celá ta anabáze se zakopáváním přijde dost zbytečná)(asi to má ukázat, že mařena je už od pohledu tak strašně super zaměstnavatel, že skřítek neváhá způsobit si bolest, aby se k ní dostal)
"Nashledanou, pane Malfoyi," pokynula hlavou, vzala si nabízenou smlouvu z jeho ruky v rukavičce a změnila na ní podpis kupce, poté ji složila a schovala pod plášť.(technická. Jestli je tak jednoduchý změnit podpis na smlouvě, tak to kouzelníci nemají dobře ošetřeno)(kouzelníci nemají dobře ošetřeno více věcí, já bych se nedivila)
"Nashledanou, slečno Whiteová, jistě se brzy setkáme," vypočítavě se usmál(proč vypočítavě?) a s prásknutím zmizel. A ona na nic nečekala, pomohla skřítce(se změnou majitele změna pohlaví) na nohy a otočila se na zbytek.
"Přemístíme se do White Manor(hlavně, že se tam stěhuje, aby si tam mohla někoho pozvat a návštěva si nemyslela, že je zazobaná. Jak by to v nějakým Manor mohlo někoho napadnout, že...)(tak jestli vyrostla na zámku a jedinej další barák, kterej poznala, jsou Bradavice, tak jí Manor může připadat jako ubytovna, žejo), Ottery St. Catchpole," řekla jim a sama se s prásknutím ocitla na příjezdové cestě před železnou tepanou branou s květinovými vzory(železný brány s květinovými vzory zjevně frčí)(podle mě frčí autorka, ale nevím na čem), kterou z obou stran strážil zděný sloup a na jeho vrcholu jednorožec v klusu(nene)(mně za těch deset let nějak okorala představivost či co, mám u téhle povídky furt problém představit si, jak věci vypadají. Sloup na jehož vrcholu je jednorožec v klusu. Hm.)(to nebude tvojí představivostí). Celý pozemek byl oplocený a zarostlý a právě kvůli tomu kupovali skřítky.
Ozvalo se jedno ohromné prásk(jak tank vystřelil a mařenina hlava odletěla do dáli), to jak se skřítci přemístili zaráz. Následovali ji k bráně a poslechli, když jim pokynula, aby se všichni dotkli brány jednou rukou. Pokaždé překryla ruku jednoho skřítka a zamumlala rodové motto. Tím byl skřítkům povolen volný vstup. I když by j magie domu asi rozeznala jako majetek(už zas?)(já furt váhám, jestli je to jenom neobratnost ve vyjadřování (čemuž by nasvědčovaly ty ostatní nesmysly), nebo jestli je to nějaký nenápadný rasismus) slečny Whiteové, ta ale nechtěla nic riskovat.

"Vítejte doma," usmála se a nechala bránu, aby se před ní rozestoupila.(no doufám, že nás v příští kapči čekají úmorné popisy interiérů a exteriérů)(a foxteriérů)(taky)

K1 - Jedna dívka

11. prosince 2017 v 15:15 | nevíme, oglosováno námi |  Záblesk života
Kapitola 1 - Jedna dívka(vs dvě glosátorky)
Mladá dívka se přemístila do maličké vesnice poblíž bradavického hradu - do Prasinek. Byla to nejméně nápadná cesta k hradu.(no nevím, já bych to vzala přes Zapovězený les, to by nečekal už vůbec nikdo)(ty? Přes Zapovězený les? S tvojí arachnofobií?) Navíc, s Brumbálem už byla domluvená, psala mu asi před pěti dny dopis, zda by se mohli sejít.(tak proč nejela letaxem?) Ředitel neprotestoval a navrhl datum a čas schůzky. Jenomže ona šla pozdě. Zase.(všechny mařeny vždycky chodí pozdě. Většinou na vlak) Za tohle se nenáviděla, ale absolutně nechápala, jak se jí to vždycky daří.(tipovala bych, že za tím stojí pozdní odchod z domu, ale nejsem expert) Zakroutila hlavou, počkala, až ji dostihne její žaludek po přemístění(vskutku neobvyklý případ odštěpu)(fuj ale) a rozešla se(s kým?)(s tím žaludkem)(asi nějaká nová forma anorexie) vyšlapanou cestou lesem do kopce k hradu.
Šla poněkud rychleji, než měla ve zvyku, ale vzhledem ke zpoždění, neměla jinou možnost a tak si nemohla(dávat pozor, kam ty čárky píše) vybavit všechny ty vzpomínky(jaký vzpomínky?)(tak když si je nemohla vybavit, tak asi žádný, ne). Nevadilo to, neměla na ně ani náladu.(nechápu, proč se o nich tedy zmiňuje)
Došla k obrovské kované železné bráně, která se kroutila květinovými vzory(brána se kroutila květinovými vzory. jasně), mezi nimiž skotačila zvířata kolejí(na tohle moje fantazie prostě nestačí, nakreslete mi někdo infografiku). Uprostřed nahoře na bráně byl vytepaný obrys erbu a v něm bylo velké zlaté B.
Dívka došla až k bráně(jo, už minulej odstavec), ale nikdo tam nebyl(tak když jde pozdě). Myslela si, že na ni někdo bude čekat, když má schůzku domluvenou předem, ale nikdo tu nebyl.(asi už to vzdali, mělas přijít včas) Rozhlížela se všude kolem, ale její oči opravdu nikoho nenašly(poslala je tedy napřed, aby zjistily, kde se ten Brumbál courá). Nechápala to(to je nás víc). Dotkla se prstem brány a ta se znenadání sama otevřela. Trochu zavrzala, ale to jí neubíralo na kráse.(cože)(chtěla jsem se zeptat KK, ale ta tomu taky nerozumí)
Počkala, až bude brána úplně otevřená a s pokrčením ramen vesele vstoupila dovnitř. Na pozemky bradavického hradu.(kam taky jinam)(jak se vstupuje dovnitř na pozemky?) Brána se za ní zase začala zavírat, sledovala to jen menším pootočením hlavy(a jak se sleduje pootočením hlavy?)(moc se ptáš), ale víc tomu svoji pozornost nevěnovala.(a bude autorka popisovat úplně každý detail?)(a mohla by to laskavě dělat méně blbě?)
Z malého okna ve vysoké věži se na malého človíčka(proč má autorka v takové oblibě zdrobněliny?) dole díval starý ředitel bradavic, pan Albus Brumbál držitel Merlinova řádu I. třídy.(a čárek. Btw, jaký smysl pro děj má ten řád?)(tahle věta je úplně na hlavu, nějaký řád se v tom ztratí) Očekával starší ženu, která se s ním chce nejspíše domluvit o přestupu své dcery(to mu ta nádhera ani neřekla, co po něm vlastně chce? Proč má Brumbál čas a náladu scházet se s každým, kdo si řekne a kdy si řekne? A proč kdykoliv přijde někdo na návštěvu, Brumbál předpokládá, že chce domluvit přestup?)(a proč si myslel, že má dceru, panebože?), ale pomocí zvětšovacího kouzla, které uplatnil na svoje půlměsíčkové brýle(zvětšovací kouzlo???? Nepomohlo by spíš nějaký přibližovací?)(nebo úplně normální triedr), jasně viděl, že k němu míří mladá slečna. Trošku se podivil, ale jak bylo jeho zvykem, tak se pousmál. Je prostě strašně moc zvědavý.(čas vytáhnout bojový jehly)(říkala jsem si, kdy na ně dojde)(*sfoukává prach* jé dívej, na téhle je zelená krev! To bude té mařeny s tím dlouhým jméněm od luckily)(nostalgické vzpomínání nad zakrvácenými ostrými předměty… červená furt stejná)
Dívka přešla k hradu a stejným způsobem, jako u železné brány venku, se dostala dovnitř, až na to, že za těmito dveřmi na ni čekal doprovod do kanceláře pana ředitele. Slečna se trošku zaskočeně dívala na malého skřítka, který na ni koukal svýma obrovskýma hnědýma očima(tak cizíma asi těžko)(mohl se na ni dívat jejíma očima, co je poslala napřed). Měl na sobě bohatě vyšívanou dětskou vestičku do obleku, ale chybělo jí pár knoflíků, přesto byl ale vystrojený. Měl oblečené volnější tmavě hnědé kalhoty, které ladily k meruňkové barvě jeho svršku.(to nemyslí vážně, takhle podrobně popisovat oblečení podle všeho naprosto nedůležité postavy)(třeba je to důležitá postava)(to klidně může, ale stejně nikoho nezajímá, jakou barvu má jeho oblečení) Na nohou měl černé pantoflíčky. Vypadal úctyhodně.(skřítek. Úctyhodně. V meruňkové vestě. Ale tovížejo)(třeba to mělo být uctivě)
"Dobrý den, slečno, já jsem Terri, dnes vás mám doprovodit do kanceláře pana ředitele Brumbála(zítra vás doprovodím na popraviště). Prosím, následujte mě tedy," řekl trošku nervózně. Pravděpodobně to dlouho nacvičoval.(pokud mě paměť neklame, skřítci byli servilní, ne retardovaní)
"Dobrý den, malý pane Terri," řekla a skřítek hned na to zčervenal a choval svoji obrovskou hlavu s velkýma plandavýma ušima pod zdobený lem oranžové vestičky.(já to nechápu)(třeba to nebyl skřítek, ale cirkusová opice!) "Nemusíte se stydět, příteli, pěkně mě vezměte za ruku(to nemůže jít normálně před ní, musí se jí držet za hnátu?) a odveďte mě, kam je potřeba," natáhla k němu ruku a skřítek na ni jen chvíli zůstal zírat, potom mu došlo, jak se zachoval nezdvořile(cože kdy) a dupnul si jednou nohou na druhou(a spadl, protože tohle je kravina). "Ale ne, to nedělej," vyhrkla dívka, jak nejrychleji uměla, a vyděšeně k němu natáhla ruce. Nedotkla se jej však, nechtěla zapříčinit další sebetrestání malého tvora, který na ni vyděšeně kulil očka(proč by se trestal, kdyby na něj šáhla?). "Odvedeš mě tam tedy?" zeptala se, když se skřítek tak nějak uklidnil a jen na ni koukal. Ona natáhla ruku a on ji přijal. Držel ji jako klenot(jak se drží ruka jako klenot?)(nejdřív ji usekneš a pak ji položíš na červený polštářek)(to je dost nepraktický, to můžeš udělat jenom dvakrát)(osobně by mi to stačilo nikdykrát) a nebyl ochoten pustit, dokud nesplnil svůj úkol.
Dívka se jen pousmála nad bojácností malého tvorečka(přesně takovýho skřítka každý potřebuje a určitě se v celých Bradavicích nenašel nikdo, kdo by tohle jelito zvládl dovést k řediteli bez komplikací)(třeba se ten skřítek zaučuje!) a nechala se vést vzhůru. Terri ji provedl přes měnící se(nezbedné) schodiště a těmi nejhezčími chodbami ji vyvedl až před zlatého orla(teď mi docvaklo - nebyl tam v originále chrlič? Nevím ale, jak ve filmu)(ve filmu to taky není orel, pokud teda autorka netrpí utvělou představou, že orel má tlapy), kde řekl heslo - lékořicové hůlky. Svýma drobnýma nožičkama hned skočil na ten nejvyšší schodek(skočil na nejvyšší schodek točitého schodiště. Právě mi vybuchla hlava)(to by si autorka měla k tobě přijít posbírat trochu mozkové hmoty, určitě by jí to neuškodilo), jakmile se kámen začal pohybovat. Ona hbitě udělala stejný pohyb a doskočila na čtvrtý nebo pátý schod pod něj, takže měli hlavy ve stejné úrovni. Dívka se pousmála. Skřítek se nervózně ošíval, ale potom se na ni taky nesměle usmál.(tuším mezidruhovou romantiku)(deset let, a ty jsi furt stejně úchylná)(asi z toho už nevyrostu) Oči se mu rozzářily, když uviděl mohutné dřevěné dveře do ředitelny.(hurá, zvládl to!)(v kuchyni bude mejdan) Hubenou ručkou ukázal do prostoru a navedl tak její oči, které ho stále ještě se zájmem sledovaly, aby se podívaly tím směrem.(mám pocit, že hlavní postavou téhle povídky jsou její voči)(to byly už v prologu, asi je podědila)
Pocítila smutek(tys s tou mezidruhovou romantikou měla snad pravdu), ale navenek se usmála na skřítka, který byl tak ochotný. Dělala, že je okouzlena. A skřítek neměl námitek. Byl chytrý(hahaha) a všiml si něčeho podivného, co se s touhle slečnou dělo(krvácela totiž z mnoha a mnoha drobných bodných ran), ale byl zdvořilý a tak neřekl nic, nebyla to jeho věc.(nechtěl taky nějakou tu jehlu schytat)
"Děkuji, že jste byl tak hodný a dovedl mě sem, malý pane Terri(proč mu kurva říká malý pane)(protože je to blahosklonná kráva. A říká se stopařka)," pokynula mu hlavou, pustila se jeho ruky(oni se celou tu cestu drželi za ruku přes pět schodů?) a jedním krokem opustila prostor schodů a vykročila ke dveřím. Než zaklepala, tak se na něj ještě ohlédla. Malý tvoreček jí zbrkle poděkoval(patrně za to ohlédnutí)(případně za tu čest jet s ní po schodech), rozloučil se a seběhl schody dolů, potom už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.(ale hlavně, že víme, že měl oranžovou vestu a pantofle)
Opatrně, ale zvučně zaklepala na ty děsivé dveře před sebou(co na nich bylo děsivýho?)(a jsou furt z masivního dřeva?). Zevnitř se ozval jen tlumený hluboký hlas, který ji zval dál(co jinýho se taky mělo ozvat, písnička?). Nečekala tedy dál, sáhla(dál) po bohatě zdobené železné klice(kterej debil by asi bohatě zdobil kliku, to musí řezat do ruky, když za ni vezmete) a zatlačila. Dveře se pohnuly s lehkostí, kterou nečekala, takže dovnitř pomalu vpadla a nebýt svých(achjo. jejích) rychlých reflexů, pak by se natáhla jak široká, tak dlouhá na zem před ředitelem, který ji dnes měl přijmout na Školu čar a kouzel v Bradavicích(vždyť si minulou stránku myslel, že jde dojednat přestup dcery, tak jakýpak zas přijímání?)(tobě ještě funguje mozek?). Sakra, to moc nevychytala.(to jsem chtěla napsat já)
Potom, co se vzpamatovala z klopýtnutí, které pan profesor Brumbál okázale ignoroval a vzhlédl k ní teprve, až ona sama upřela svůj pohled na něj.(potom co?)(hlavně jak poznal, že na něj upírá pohled, když se na ni nedíval?) Brumbál snad nestárne, pomyslela si.(a ona ho viděla kdy?)(třeba to v prologu nebyla její předkyně, ale ona sama v přestrojení)
"Dobrý den, pane řediteli," řekla dost nahlas, aby ji slyšel(tak jsou snad v jedné místnosti, ne) a přešla před jeho pracovní stůl.
"Dobrý den, slečno Whiteová," opětoval jí(co jí opětoval?) a postavil se z křesla, kde předtím podepisoval nějaké dokumenty nejspíše pro ministerstvo, jestli si dobře povšimla znaku v hlavičce popsaného papíru.(to je taky důležitý vědět) "Tak tedy, nechcete se tady u mě posadit," vyzval ji, aby se posadila(to by mě z věty "nechcete se posadit" fakt netrklo), nebo spíše ponořila do obrovského křesla, ve kterém si připadala tak malinká.(to bude to lidožravý křeslo z prologu)(ano. Skřítek Terri si jistě oddychl)
"Ohledně toho, o co jste mě žádala. Pokud to chápu dobře, tak chcete přestoupit na naši školu, je to tak, slečno?" zeptal se, pohrávajíc si s jejím dopisem v ruce(tak počkat, tady ví, že osoba, se kterou si domluvil schůzku, chce přestoupit do Bradavic, tak proč si předtím myslel, že chce vyjednat přestup pro dceru???)(imho to po sobě autorka moc pozorně nečetla), a najednou zvedl zkoumavé oči k ní. Jistě, to on uměl(jako dívat se na lidi? To byl fakt šikovnej). Snažil se přimět lidi, aby ho měli rádi a aby mu ve všem vyhověli, ale ona byla na takový nátlak zvyklá. Sladce se na něj usmála. Doloval z ní informace tím nejstarším způsobem, jaký uměl.(kde je jaký dolování informací, normálně se zeptal)(ona to autorka asi ani moc pozorně nepsala, co)
"Nechci přestoupit na vaši školu, doposud jsem do žádné školy nechodila(překvápko), takže bych chtěla nastoupit k vám, jakožto na nejprestižnější školu v okolí," usmála se a zamrkala na něj dlouhými řasami, které rámovaly její fialkové oči.(jak jinak. To si přímo říká o vypíchnutí)
"Proč vás, u Merlina, rodiče nezapsali na nějakou školu už od jedenácti let?" zeptal se.(ona je totiž to…)(dere.. Degene… degerene… ona je blbá)
"Byla jsem zapsána. Moje jméno se při mém narození zapsalo samo na listinu žáků, kteří obdrží dopis(ale to není to samý, jako doopravdy se zapsat, ne? To je spíš informační než závazný)(tyvole, modrá, ty o tom nějak přemýšlíš), jenomže ten mě nikdy nenašel a pokud ano, pak ho nejspíše moje chůva vyhodila, neměla pro toto moc pochopení a radši mě učila sama doma. Moji rodiče jsou po smrti, pane řediteli, a ona byla prohlášena mým zákonným zástupcem(tím pádem byla spíš pěstounka než chůva), což vyplívalo(pliv pliv) ze závěti mojí babičky, Ellise Whiteové, po níž jsem zdědila také své jméno(zdědila jméno)(do babčiny smrti na ni volali hej ty)," vysvětlila lehce. Nacvičovala to doma dlouho(proto hned poznala, že si ten skřítek taky nacvičoval svoji větu!)(autorka to má promyšlený. Blbě sice, ale promyšlený). Dívala se při tom řediteli do očí, aby nepojal nejmenší podezření, že by mohla lhát. Chvíli se na ni mlčky díval a potom v jeho očích poznala, že jí uvěřil.
"Dobrá tedy, slečno, nechám vám poslat dopis s tím, co potřebujete do následujícího školního roku(proč jí to normálně nedá? Je snad kouzelník, klepnu hůlkou a je to, ne?)(pak kdo o tom moc přemýšlí), abyste se mohla připravit. Měla byste nastoupit do šestého ročníku, pokud se nemýlím, že ano?"(Brumbál už si za ty roky zvykl, že mařeny s fialovýma očima nastupují zásadně do šestých a sedmých ročníků, jinak by tam nemohla být romantika s pobertama, Snapem nebo Malfoyem)(otrlejší autorky mění rovnou celý věkový pravidla, že, Adrianko)
"Ano, pane řediteli," pokývla hlavou.
"Nejsem si ale jistý, zda máte potřebné vzdělání a nebudete v učivu pozadu, slečno," zavrtěl hlavou, přemýšlel, jak má tohle vyřešit.(tak rozdílovky jsou snad běžná věc, ne?)(autorka má plus, že to Brumbála vůbec napadlo, obvykle je zařadí, kam si řeknou)
"Jen se nebojte, pane, moje chůva dbala na to, aby mě vše pořádně naučila. Používali jsme dokonce stejné učebnice jako vy. Moje NKÚ dopadli velice dobře, jen z Věštění a Dějin čar a kouzel jsem měla N. Jinak to byla samá Véčka. Komise mi poskytla šanci udělat zkoušky soukromně," usmála se. "Ostatně notářsky ověřený výpis mám s sebou, řekla a vytáhla z kapsy na čtvrtinky složený kus papíru(ostatně, kus papíru nezní zrovna oficiálně)(to skládání na čtvrtinky a schovávání do kapsy taky ne, ale to už jsme trochu hnidopiši), který rozložila a podala řediteli do rukou.
"Och, to je výtečné, slečno, pak tedy myslím, že nebude žádný problém," usmál se na ni a založil její výpis pod stoh dalších papírů(tam se to neztratí). Na další papírek si napsal, že jí má poslat dopis s pomůckami a už se na ni zase díval těma svýma modrýma očima(autorčina fixace na oči mě fascinuje)(říká majitelka bojových jehel, která s nima tak ráda oči vypichuje)(to bude tím). "Pokud to je všechno, slečno," nenápadně jí naznačil, že může odejít, ale ona se nezvedla k odchodu.
"Není, pane, přišla jsem si i pro nějaké věci, které tu babička u vás před lety nechala. V její závěti bylo napsáno, že všechno dědím já a byl zmíněn nějaký majetek ve vašem držení," pozvedla tázavě obočí.
"Ale jistě, slečno, čekal jsem to(jak ví, že je to ona, babka se přece odmítla představit? Nehledě na to, že si to tak pamatuje, že se ani nepodiví nad tím, jak babka tenkrát zmizela, a vůbec)," řekl, vzal do ruky klíč z řetízku na hrudi a odemkl jeden ze šuplíků, tam se chvíli hrabal, až úplně vzadu našel zaprášenou buclatou obálku. "Tady to je," řekl a díval se na tu věc ve svých rukách.(taky tam mohl někdy utřít prach) "Vždy mě zajímalo, co je uvnitř," nechal se slyšet zkoumavě a podal balíček Ellise.
"Děkuji vám, pane řediteli," řekla s úsměvem a přijala obálku, kterou hned na to schovala dovnitř cestovního pláště. "Do toho, co je uvnitř vám ale nic není," zase mu dopřála úsměv.(hergot, ty seš vostrá)
"A víte, že přesně to jsem čekal, slečno(a vůbec ho neštve, že je na něj nějaká šestnáctiletá pipka drzá). Je vidět, že krev se nezapře(ale zapře, červená zapírá krev úplně běžně)(ale ne krev mojí babičky, krev mařen je něco úplně jinýho), vaše babička by mi opověděla úplně stejně," zavrtěl hlavou.(mluvils s ní jednou) "Tak se mějte, slečno, a zacházejte s těmi starými poklady tím nejlepším možným způsobem," podíval se na ni významně, zřejmě měl nějakou mlhavou představu, co by mohlo být uvnitř(asi stejně mlhavou, jako je autorčina představa o zápletce, užitečných informacích a ději), respektoval však její soukromí a nevyptával se dál. Byl sice zvědavý, ale měl své meze.
"Děkuji, pane, nashledanou v září," pokývla hlavou, zvedla se z křesla a odcházela pryč. Kancelář vypadal jako vždy neuspořádaně, ale ohromná knihovna ji nadchla(to si jí všimla brzo). Podobnou měla totiž doma. Když byla u dveří, všimla si, že zevnitř byli úplně obyčejné.(cože? Jaký by asi jinak měly být? Jaký má jejich obyčejnost vliv na děj?)(kritický. Kdyby nevypadaly obyčejně, zasekla by se tam na dost dlouho zaujata jejich neobyčejností, a Brumbál by jí mohl ten poklad zase čmajznout)
"Nashledanou, slečno Whiteová, pěkné prázdniny," ozval se ještě, když brala za kliku. Přišlo jí zbytečné odpovídat(ale nepřijde jí zbytečné popisovat oblečení domácího skřítka)(priority!) a tak jen prostě vyšla ven pozorujíce sedící postavu vousatého šedivého muže s dlouhým vousem(vousatý muž s vousem) sepnutým šňůrkou s korálkem(to je zas co za informaci, vous sepnutý šňůrkou s korálkem?)(hlavně z těch dveřích asi couvala. Nebo má oči vzadu)(nebo kolem dokola jako pavouk), jak škrábe zeleným inkoustem své dlouhé jméno na všechny ty listiny. Ani trochu se nezměnil, pomyslela si, když za ní zapadla klika(tutově je to ta babča z prologu). Otočila se ode dveří, když se před ní s malým, sotva slyšitelným prásknutím(sotva slyšitelné prásknutí… vyju)(doufám, že vyješ sotva slyšitelně) objevil zase ten milý malý skřítek Terri, který ji předtím dovedl nahoru. Brumbál nepředpokládal, že by našla cestu zpět hradem, když v něm nikdy nebyla. Byla za to vděčná, alespoň nemusela dávat pozor na cestu a mohla jen přemýšlet a jemně svírat kostnatou ručku stvořeníčka(omg… jemně svírat ručku stvořeníčka… modrá, tohle je klenot. Kam se hrabe voldemort+harry nebo GinnyMLS, tyvole)(nevím proč, ale je mi z té věty mírně blivno), které znalo hrad jako vlastní boty.
Před dřevěnou branou(nebyla posledně železná se svíjejícími se květinami, nebo jak to bylo?)(byly dvě, přece, červená, nečteš pozorně)(zato si pamatuju, co měl na sobě skřítek) se naposledy rozloučila s Terrim, přivedla jej znovu do rozpaků a sama se vydala přes rozlehlé pozemky až za bránu, kterou strážily hlavy dvou divokých kanců(ty tam ale minule nebyly!)(ty si taky houby spisovatelka, to dá rozum, že si ty detaily musí šetřit, aby o bráně mohla napsat něco nového pokaždé, když se o ní zmíní)(jak neotřelé a geniální!). Jakmile za ní železné mříže zaklaply, tak vešla do lesa a na půli cesty Prasinek se sama přemístila zpět domů. Bylo to dost daleko, ale to se mělo o prázdninách změnit. Čekalo ji menší stěhování, nehledě na to, že se právě přemístila a to ještě nebyla zletilá.(jakou maji tyto dvě informace spojitost?)(možná je stěhování nezletilých taky ilegální) Jenomže nikdo nemusel vědět, že její hlídáček nikdy nefungoval.(překvapení roku)

K0 - Prolog

11. prosince 2017 v 14:49 | nevíme, oglosováno námi |  Záblesk života
Prolog
Postava v dlouhém černém plášti se pomalu šourala po bradavických pozemcích směrem k honosnému kamennému hradu, který sloužil jako prostory Bradavické školy čar a kouzel už od svého postavení. Nicméně človíček pod plachtou(človíček???) se opíral proti prudkým závanům větru a smršti kapek(jak se opírá proti větru?)(kouzlem?), které zcela jistě nalezly cestu pod pevnou vrstvu látky. Z dálky bylo sotva vidět, jak se přiblížil ke kamennému mostu a poté zmizel za zdmi nádvoří(a z té dálky to pozoroval kdo?). Netrvalo dlouho a mohutné dveře z masivního dřeva(mohutné dveře z masivního dřeva je bezva obrat) se sami od sebe otevřeli(tohle se nedalo vtipně glosovat ani před těma deseti rokama) před nečekaným návštěvníkem, který přemýšlel, zdali je tak nečekaný, jak původně plánoval.(asi ho z té dálky přece jen někdo viděl) Bylo to v celku jedno.(ok, když to říkáš)
Hned za dveřmi shodil plášť(na zem? Tomu říkám vychování), až se kapky rozlétly do všech stran a bylo jasné, že je to žena, spíše babička(jo tak tohle je to třetí pohlaví!). Paní se dál šourala(a normálně chodit neumí?) s pláštěm přehozeným přes ruku. Prošla skrze místnosti a všechna schodiště, jako by byl hrad jejím domovem(pro úplně všechny postavy ze všech fanfiction jsou Bradavice domovem. Bez výjimky). Nedalo se tvrdit, že ne, ale taky byste nedokázali říci, že ano.(věta roku)(těch tady ještě bude) Stará žena laskala prsty stěny a zábradlí a rámy obrazů(tuhle úchylku neznám)(a to je co říct), vystoupala po nezbedném měnícím se schodišti(nezbedné schodiště, mě klepne)(já nevím, jestli mám brečet nebo se smát)(možná autorka ty přídavný jména losuje) až před obrovského zlatého orla, který strážil vstup k točitému schodišti, které vedlo do věže, kterou obýval stávající ředitel Bradavic Albus Brumbál.(souvětí, kde jsou po sobě tři věty začínající slovem "který", to jsem teda už taky dlouho neviděla)(ono je to až poetický)
"Citronová zmrzlina," ozvalo se chraplavě z té udýchané stařenky.(proč nemohl úplně normálně napsat "řekla")(to není dramatický, ty tomu nerozumíš. Spíš by mě zajímalo, odkud věděla to heslo) Orel se odkroužil stranou(aspoň ze se nevybrousil)(tyjo, ale když nad tím tak přemýšlím, tak bych se asi ani nedivila, kdyby to psal Rozner) a schodiště uvnitř se začalo točit nahoru. Paní udělala jeden rychlý krok a už se spokojeně vezla. Tato chvilka jí dala alespoň možnost uklidnit svůj dech a svoje staré srdce.(ježiš, z toho textu ten patos úplně kape)
Jakmile se schody zastavili, tak se dala směrem ke dveřím rovnou naproti. Byli nejvíce vidět, protože na ně svítil značně tlumený paprsek světla vycházející z menšího okna(nevím, jestli mě víc dere nedůležitost tohoto faktu, nebo jak blbě je ta věta napsaná)(autorky, který píšou takovýhle věci, by si to měly rovnou ilustrovat, protože já si to prostě představit nedokážu). Praví obyvatelé hradu ale věděli, že se stínu se ukrývají(se) další dvoje dveře(leví obyvatelé hradu nevěděli nic)(kdo vůbec jsou praví obyvatelé hradu? Brumbál? Skřítci? Učitelé? Duchové? Studenti?)(Jan Tleskač?). Jedny jsou od ředitelovy ložnice a druhé jsou pro jeho případnou rodinu(a co je zas tohle za blbost?)(taky bych čekala jedny dveře, za kterýma by byl normální byt pro ředitele i s rodinou). Jelikož ale pan Brumbál žádné potomky ani ženu neměl(ani manžela), pak tyto komnaty zůstávali prázdné, pokud se ten prostor nerozhodl využít jinak.(přitom stačilo napsat, že tam měl prostě volnej kamrlík)(nebo to nemusela psát vůbec, vzhledem k tomu, že to nehraje žádnou roli nikde dál)
Stařenka chytila za kliku, zhluboka se nadechla a bezhlesně vstoupila do nitra pracovny pana Brumbála.(do nitra pracovny… panebože, ty to vidíš)
Postava za obrovským stolem z masivního kusu dřeva(zase masivní dřevo!)(to musel vymýšlet nějakej masivní mozek) na své židli poněkud poskočila, ale hned na to se uklidnila a snažila se svoje překvapení jakkoliv zamaskovat. Pan ředitel vypadal sice jako starší pán, ale ve světě kouzelníků byl ještě poněkud mladým mužem. Kdo by to byl řekl, že žena stojící před ním je o necelých šedesát let mladší než on sám.(pláči)
"Dobrý den, potřebujete něco?" zeptal se pan ředitel a svým dlouhým prstem si popostrčil půlměsíčkovité brýle po svém velkém a zvědavém nose nahoru(zvědavý nos?). V jeho modrých očích bleskla jiskřička zájmu.
"Dobrý den, pane řediteli, chtěla jsem vás jen o něco požádat," řekla žena a přišourala(furt to šourání) se k velkému stolu. Brumbál se postavil a natáhl k ní svoji kostnatou ruku v tom nejklasičtějším gestu.(které gesto je nejklasičtější?)(pod vlivem této povídky jedině nějaký vulgární)
"Já jsem Albus Brumbál, těší mě," pousmál se na stařenku. Zřejmě si myslel, že je to babička jednoho z jeho žáků, anebo chce vyjednat přestup teď přes prázdniny(zřejmě). Neměla však ani ruský ani francouzský přízvuk.(???)(to je přece jasný, Krásnohůlky a Kruval. Očividně jediné dvě další kouzelnické školy na světě a chodí tam jenom Francouzi (nebo teda Francouzky) a Rusi. Všichni ostatní kouzelníci mají smůlu)(tohle by mě popravdě řečeno fakt nenapadlo)
"Já vím, i mě těší," pokynula hlavou žena(a nepředstaví se?)(je tam incognito, neasi) a stiskla nabízenou ruku velice jemně. Neměla dost síly na stisk jako za mlada(kdy se jí přezdívalo Drtička)(já prostě nechápu, co se snaží autorka sdělit popisem stisku ruky). Profesorovi se vyhouplo jedno stříbřité obočí vysoko po čele(představuju si Brumbálovo obočí na houpačce)(bujná představivost)(to druhý obočí ho rozhoupává). Nebyla nezdvořilá, to ne(vůbec, když se ani nepředstavila a hned v první větě místo omluvy, že ho ruší, na něj vytáhla, že po něm něco chce)(Špačka by trefil šlak), jen překvapující. Nečekal, že stará dáma dobrých mravů(jak ví, že před ním nestojí prostitutka v důchodu?) mu nedopřeje znát její jméno.
"Posaďte se, prosím," pokynul jí k obrovskému čalouněnému oranžovému křeslu.(babka si sedlo a křeslo udělalo ham. Brumbál si spokojeně zamnul ruce. Nebude muset křeslu obětovat skřítka a ještě se zbavil nevítané návštěvy)(tohle je od začátku první věc, která dává smysl)
"Děkuji," opatrně složila svoje kosti do křesla(kolečkem) a podívala se svýma utrápenýma bledýma očima na ředitele(bledý oči)(asi moc nechoděj na sluníčko). "Chtěla bych vám něco dát, pane Brumbále," řekla lehce(úplatky!) a začala šátrat po svém hábitu, než našla opravdu nezměrně objemnou kapsu, ze které vylovila usmolený kousek papíru(proč měla usmolený kousek papíru v opravdu nezměrně objemné kapse?)(protože slovní zásoba je od toho, aby se využívala, asi)(v tomto případě spíš zneužívala) složený do tvaru obálky a převázaný kouskem fialové stuhy.(popis za všechny peníze)(chce se mi řvát)
"Ale, ale proč?" zeptal se zaskočeně, když pokládala maličko vyboulenou obálku před něj do papírů.
"Není to dárek, nebojte," trochu štěkavě se rozesmála, až to přešlo v dávivý kašel. Ubohá žena, pomyslel(a si paní kněžna) si Brumbál a vzal obálku do rukou. Zkoumavě si ji prohlížel.
"Tak, co to je?"(antrax)
"Potřebuji, abyste to pohlídal pro moje potomky," upřeně se podívala do jeho očí.(jasně, to je takový běžný postup, otravovat ředitele školy, aby pro její parchanty hlídal usmolený kousek papíru ve tvaru obálky)(beztak je to nějaká elfská princezna v exilu) Ty její se zableskly fialově a to ho donutilo, aby přestal váhat(protože ji poznal nebo protože ho kouzlem přinutila? Já to nechápu!)(já tady nechápu věcí). Přijal balíček a opatrně, aby nerozvázal stužku, jej položil do šuplíku, který byl na klíček, který nosil u krku.(to si všichni zapamatujte, já vás pak vyzkouším)(on neví, co to je, babka se nezmínila, jak je to důležitý nebo cenný, ale Brumbál jasnozřivě ví, že to má schovat na nějaký extra bezpečný místo, od kterýho má klíč furt u sebe)(zas nevíš, kolik klíčů na těle nosí)(děkuji ti za představu nahého Brumbála omotaného hromadou šňůrek s klíčema. Teď mě omluv, jdu si vypláchnout oči savem)
"Aha, no a co to je?" zeptal se, jakmile zavřel tu tmavou skrýš.(super označení pro šuplík)(hlavně se mi líbí, jak Brumbál prostě dělá, co se mu řekne, vysvětlení netřeba. Jako by si z oka vypadl)(jsou prázdniny, studenti neotravujou, třeba je zhulenej)(to by vysvětlovalo dost věcí)
"Nebuďte přehnaně zvědavý, pane řediteli," vychraptěla ze sebe žena(aha, "nebyla nezdvořilá")(být Brumbálem, tak už jsem ji dávno předhodila lvům), pomalu zatínající svaly proti dřevu(masivnímu dřevu)(masivní, nemasivní, kde se tam to dřevo vzalo? A proč proti němu zatíná svaly? Samé otázky). Na chvilku jakoby zamrzla, ale potom se pomalu zvedla. "Děkuji vám, někdo si pro to určitě přijde," pousmála se smutně.(a kdy, to mu neřekne?)
"Už odcházíte?"(co ti lvi budou chudáci jíst?)
"Cožpak to není očividné, pane?" podívala se na něj. Zvedl se ze svého křesla a přešel okolo stolu k ní.(bere celou tuhle absurdní příhodu pozoruhodně s klidem)(co si o tom myslí portréty bývalých ředitelů?)
"Mohu vás tedy doprovodit?" otázal se nabízejíc svoje rámě(úplně normální reakce). Dáma pouze přikývla, zavěsila svoji starou a nemocnou ruku(stará a nemocná ruka… zajímala by mě diagnóza autorky) do té jeho, nenápadně se odvrátila hlavou a sáhla si ke krku(četla jsem do krku a dávalo to úplně stejný smysl). Rychle odzátkovala lahvičku a vyprázdnila všechen její obsah jedním pohybem do sebe.
"Co to…?" nestihl se ani zeptat Brumbál a už jen přichytil její tělo, které se snášelo k zemi(kolik vážila paní?)(moc ne, byla hubená a kosti složila do křesla už stránku zpátky). Opatrně ji položil a podepřel hlavu, jakmile na ni ale chtěl promluvit, tak její kůže začala zářit. Raději od ní odstoupil(taky normální reakce), no a poté mohl sledovat pouze to, jak se bezvládné tělo staré dámy ztrácí v běloskvoucí záři(asi vypila uran). Zmizela a on to nikdy nepochopil. (nebyl sám)

Rozloučení (kapesníčky vytáhnout TEĎ)

4. května 2012 v 18:50 | červuš (s morální online podporou modruš)(a s kapesníčkem) |  ETC
Tak nejdřív vyjádření Pašeráka a Studnice, ať víte, co se vlastně děje.

Milí glosuchtiví čtenáři, dovolujeme si vás pozvat do nových končin - na adresu modra-cervena.blogspot.com. Blog.cz bohužel nastavil podmínky způsobem, kdy je nemůžeme nadále neporušovat (hlavně tu podmínku o jediném přispěvateli), tudíž jsme se rozhodly... je neporušovat a přesunout se do vod jiných, bezreklamových, zatím uživatelsky přítulných. A bereme s sebou (postupně) celý obsah, včetně půvoních barevných archivů, s původním barevným svolením .
Odsud se nic mazat nebude, ale podle nových podmínek může nastat zrušení blogu poněkud... náhle. Bývalo tu hezky a barevným patří velké poděkování, že nás tu nechaly si hrát.
Ale to je minulost.
Doufáme, že se vám na blogspotu bude líbit a děláme blogu pápá.
Váš pašerák a Studnice

A teď zase něco ode mě a Modré. Je trochu smutné, za jakých okolností se vracíme na blog, kde jsme začínaly a který jsme hanebně opustily (i když jsme ho snad přenechaly v dobrých rukou, ne?). Ale co se dá dělat. Všechno jednou končí. Snad jste se tu ty čtyři roky, které už m-č blog existuje, dobře bavili a snad se budete bavit dál na m-č LJ (http://modra-cervena.livejournal.com - my) a na m-č blogspot (http://modra-cervena.blogspot.com - pašerák a studnice).
Bylo nám ctí, mějte se hezky a glosám zdar
(jo, nás na sentiment prostě neužije, co se dá dělat. Domyslete si fňukání a takový ty věci sami)

Hurikán Katrina

14. listopadu 2011 v 15:18 | autorka chce zůstat neznámá, oglosováno pašerákem a Studnicí |  Hurikán Katrina
Tato povídka se poněkud vymyká. Ne tím, že nás samotné autorka oslovila s nabídkou povídky. To zase taková výjimka není. Ani to, že autorka po letech z hrůzou zjišťuje, co to v útlém věku napsala.
Tato povídka nebyla nikdy zveřejněna.
A je glosovatelná!
Spousta povídek je mizerná a neglosovatelná. A zveřejněná.

Ehm. Tohle bude poněkud šílené.
V úvodu je počet glos poněkud nadměrný, ale toho se nebojte.
Pokoušely jsme se dobrat nějaké logiky.
Možná ji v tom objevíte vy.

Tak dobře, je to tady:
Uvedení do děje aneb znepřehlednění situace

Krysa smrti

23. října 2011 v 22:13 | katkus, oglosováno pašerákem a Studnicí |  Glosy jednorázovky
Haló, je tam někdo?
Ne, ještě nemřeme.
Několik jiných aktivit a málo glosovatelných povídek bylo toho příčinou, že jsme se na delší dobu odmlčely, a já musím přestat číst ty knihy z přelomu století, nebo začnu mluvit archaicky, porád!
No, zase jako protilátka k povýdeškám je to dobrý...
Ale abych vás nezdržovala.
Račte se připoutati, naše jízda začíná. Dovolujeme si vám představiti novou glosu, jejíž originál není zcela beznadějný, nicméně několik glosuvhodných podrobností skýtá...
Pardon, pardon.
Představuje se

Dcera smrti aneb jak jedna povídka ke glosám přišla


Nebohá sirota

21. března 2011 v 11:48 | Zyan , oglosováno pašerákem a Studnicí |  Glosy jednorázovky
Tak po déledobém zimním spánku jsme se probraly, Studnice mi před oči nastrčila jednu takovou věc (viz odkaz - varování, původní podoba!), já zaječela... a pustila se do glosování.
Je pravda, že s časovým odstupem od našich starších děl jsme začaly přemýšlet poněkud sebekriticky, také v souvislosti s článkem na sesterském blogu barevných. Takže doufám, že jsem se tentokrát příliš nezpronevěřily a glosovaly s Mírou ;).
Tak to by bylo k předúvodu. Nyní následuje úvod:
Račte se usadit s veškerými ochrannými pomůckami po ruce a ponořte se do tohoto Díla. Do díla, jehož autorka na svých stránkách říká:
Na zaručuji správnou gramatiku.
Díla, v němž úpí nebohá sirota v strašlivém sirotčinci, pozpěvuje si Beatles a má metalové sny. Souvislost mi uniká.
Tak jste byli varováni a nyní si můžete přečíst tuto... ehm, povídku.

Stefi Maroldová

1.kapitola


Již brzy ve vašich kinech

23. listopadu 2010 v 13:42 | pašerák |  ETC
Tak to by bylo, blog očistěn a ani to nebolelo. Jen "se" musela překonat vrozená lenost a napsat jim. Jo a taky pro jistotu uvést odkazy na originální umístění.
A já si vždycky myslela, že zamlčováním odkazů autory chráníme před zdejšími škodolibými potvorami.
Inu dobrá.


Další články


Kam dál